Dobrodružství zvané Tvář

Do dnešních poměrů určovaných trendy co nejnovějších banalit, klipovitým viděním, útržkovitým psaním a rychločtením štěků bychom rádi přinesli upozornění na kvalitní texty, které jsou psány pro život. Ačkoliv byly zveřejněny v letech šedesátých i dnes umožňují dobře rozlišovat skutečné od klamného a moudré od blbostí. Proto budeme postupně na artforgood.cz dávat k dispozici to, co tehdy dala dohromady z potřeby duše a k orientaci života vlastního i ostatních jedinečná redakce měsíčníku Tvář v letech 1964-5 a 1968-9. Za spolupráci přitom děkujeme Bohumilu Doležalovi (Události) a Davidu Bartoňovi (Přítomnost). Níže jsme pro Vás vybrali několik článků k dějinám Tváře.

 


Zdeněk Vašíček / Postoj Tváře 
Vůči historii je konkrétní osud nedůležitý, ale v konfrontaci s ním je historie směšná a nepochopitelná.

Byl-li do okruhu jednoho z literárních časopisů vtažen budoucí prezident, předseda vlády a předseda parlamentu a sem tam nějaký ten velvyslanec či nositel pozdějších nejvyšších státních vyznamenání, nebude to jen tím, že Praha je malé město. Jiní protagonisté časopisu skončili ostatně jinak, ale to vše budiž pro tuto chvíli věcí podružnou.

Vedlejší buď nám i celý vnější příběh Tváře. Tehdejší obviňování z „fackování“, ,,hulvátství“, ,,poštěkávání“ a dvojí násilné zastavení časopisu, až po ty dodnes trvající spory samotných účastníků spojené se vzájemným osočováním, nás pro tuto chvíli rovněž nebudou zajímat.

Nechme stranou i tak významné vnější uznání, kterého se dostalo autorům Tváře, jmenujme Lopatku, Doležala, Hejdu – že totiž dík také jejich kritice mnozí literáti dokázali nadále ještě lépe skrývat svou vnějšnost a stali se tak úspěšnými autory nejen národními, ale i světovými. Literární povoz jede dál, to není ale naše starost, věnujme se věci samé.

Tvář byl časopis v podstatě neobyčejně střízlivý, už proto, že nevystupoval pod vlajkou žádného všeobecného programu. Jak vyzvedl editor svazku Tvář (Torst, 1995) Michael Špirit, její autoři nepřistoupili na vysvětlování typu „jak k tomu došlo“, kontext, milieu, tendence a orientace je nezajímaly, stejně jako je nezajímala takzvaná uměřená moudrost. Problémem jim byla věc sama, dílo; lže-li, nebo nelže-li. Nikoli tedy – jako tehdy mnoha ostatním – lze-li, nebo nelze-li. To byla ovšem provokace, jako ostatně vždy bude, a proto také nařčení z „exkomunikací“ a „primitivních manýr“. Krom toho, zřekneme-li se „vývoje“, pohrdne on námi – ať už je to vývoj pojatý Jiřím Šotolou nebo Václavem Černým. Potěšení bylo zřejmě na obou stranách.

Podle některých proklamativních článků a přeložených ukázek by se mohlo zdát, že Tvář navazovala na proud myšlení poznamenaný Heideggerem. Budiž, ale ten zcela jistě nebyl znám Haškovi, Klímovi, Weinerovi, Demlovi, Hančovi – a ti oslovili kmenové autory Tváře především. Vezmeme-li si ovšem za příklad takovéto osobnosti, pak už to jde po šikmé ploše zcela snadno. Ozřejmí se totiž, že dílo takto pojaté předpokládá jistou fragmentárnost, vpád náhody, problematičnost výběru, otevřenou strukturu, že nemá žádná zadní vrátka, že prostě každý ručí sám za sebe. Stále. Není-li toho, převládnou-li vnější rysy uměleckého díla, literárnost, pak nastoupí kýč. Ten lze diagnostikovat. Ale pozor – život, klišé, banalitu a kýč jen tak snadno nerozpleteš, tato mélange má přinejmenším podvojný charakter. Bohumil Doležal ukazuje na příkladu Haškova Švejka, že vůči historii je konkrétní osud nedůležitý, ale v konfrontaci s ním je historie směšná a nepochopitelná.

Dostaneme-li se až sem, narazíme na principiální potíž. Odkrýt kýč, případně falešnou hru naschvál, ze které Richard Weiner podezíral modernismus, není zase tak nesnadné. Ale jak se vyrovnat se skutečným dílem, pro které je konstitutivní právě to, že jemu v odpověď si stále znovu musíme zodpovídat, co dílo i jeho kritika vlastně jsou? Pro Jana Lopatku „skutečné odpovídání je další, hlubší otázkou“. ,,Literatura ... vzniká zpravidla tehdy, když je schopna sama sebe jako literaturu problematizovat,“ píše zase Emanuel Mandler. Shrnul bych to po svém – když začínám nerozumět mnou položené otázce. Neboť, parafrázujme uvedené Doležalovo zjištění o Švejkovi, vůči literárnosti je jednotlivé dílo nedůležité, ale v konfrontaci s ním je literárnost směšná a nepochopitelná. Kritik, otřesen, stává se outsiderem. To není zas tak snadné, outsiderem musí být každý jinak; jen úspěšní jsou stejní. Není proto náhoda, že Doležal a Blažíček se jako kritici nakonec odmlčeli a že Lopatkovo dílo je ukončeno. To je ale také kritika, a jaká!

Jistěže nejsou Češi rezistentní vůči velkým vyprávěním, směrům, orientacím, proudům, ale současně se s nimi příliš nesrovnávají. Snad právě proto, že sami se jich zmocňují – naštěstí – v jakési upatlané publicistické podobě; že jsou užívány k pedagogické manipulaci; proměňovány na dobovou konverzaci a hotové odpovědi; že jsou u nás nikoli obecné, ale všeobecné; nikoli vážné, ale pseudovážné; plné ustaraného racionalismu. To vše jsou kritické charakteristiky namátkou vybrané z Tváře.

Něčemu takovému se lze vzepřít jen individuálně, ale česká individualita se představuje většinou v podobě málo slavné. Kuchtí se z toho, co je právě po ruce; představujeme si, že musíme věcem hloubavě přicházet sami na kloub a pak je jen obrozovat. Z bot nám leze všenáprava. Kutilové, mudrlanti a učitelé, upřímně zanícení, kráčejí pospolu. Jsou to postoje nakonec velmi dobře slučitelné s velkými pseudoideály, protože, řečeno slovy Martina Hyblera, obrozujeme-li se v „lepší dobro“, už tím se cítíme lepší a opravňujeme své vlastní, ač jakékoli, jednání. Nevyhnuli se tomu ani reformisté roku 1968, ani disent, ani někteří z Tváře.

Sama Tvář se pokoušela o jiný přístup. Emanuel Mandler poukazuje, že nejdrobnější, každodenní činnost a práce je základem společnosti a že „může mít bezprostřední dějinný smysl, jestliže je takto zahrnuta v programu: a právě jen tím může být programově ovlivněna“. Povšimněte si, prosím, oné smyčky: ,,zahrnuta v programu, může jím být programově ovlivněna“. Znamená to neustálé přemítání, co dělat, aby to mělo smysl, vytrvale si udržovat ke skutečnosti kritický vztah. Zkrátka v tom byl postoj Tváře vůči tehdejší moci. Bojovala za konkrétní věci, bojovala za ně až do konce a bez úhybu – to podle Havlova vyjádření.

Není to nic jiného než odmítnutí toho, co bych nazval „politika kýče“, vlastní to sestry kýčové literatury. V tom je Tvář konzistentní. Je to politický postoj srovnatelný s osobní otevřeností autora i kritika vůči světu, sobě i dílu. Postoj, který má své vlastní hranice – nemůže být než trvalým korektivem. To není vůbec málo, připomeňme si Havlíčka či Rádla. Postoj, který právě protože převládnout nemůže, je stálý. Stejně stálý, jako jsou Vondrovi. Jak se máte, Vondrovi? Parafrázujme Doležalovo zjištění ještě jednou: vůči ostatním je jedinec bezmocný, ale oni zase, konfrontováni s ním, mohou být směšní.

Což mi připomíná, abych nezapomněl na věc neméně důležitou – totiž že ta historie Tváře byla taky sranda, zvlášť pro ty, co ji dělali.
(Vyšlo ve ZV / Přijetí podmínek, Torst, Praha 1996.)

Bohumil Doležal / O Tváři krátce
Tvář představovala ostrůvek naděje v době, která byla sice o něco dejme tomu lidštější než třeba padesátá léta, ale kdy byl člověk pořád velmi silně ohrožen na jednu stranu tím, že se ze zrůdnosti poměrů zblázní, a na druhou, že se přizpůsobí a zprasí. Většina mých generačních druhů volila tu druhou cestu. Tvář byla třetí cestou, vytvářením skromného, ale důležitého prostoru svobody v hnusném prostředí ruské kolonie, která si velkohubě říkala „Československá socialistická republika".
(Vyšlo při vzpomínce BD na redakčního kolegu Zbyňka Hejdu v Bubínku Revolver Revue.)

Bohumil Doležal / Aktuální polemika s výklady o Václavu Havlovi od Michaela Žantovského
(MŽ, Havel, Argo 2015)
(...) Pan Žantovský mluví ve své knize (hned dvakrát) o Havlově „epizodě“ s Tváří. K tomu musím jako přímý účastník říci: pro mne samotného Havlova účast ve Tváři nebyla nikdy nějakou epizodou. Byl pro mne její konstitutivní součástí, byl jedním z nás. Těší mne, že se v tomto smyslu vyjádřil i on sám v Dálkovém výslechu: píše opakovaně „my“ z Tváře - např.: „nesvázání žádnou … pupeční šňůrou s dřívějšími ideologickými pohledy, vybaveni už zcela jinými výchozími prožitky, měli jsme prostě i jiný vkus: nelíbilo se nám mnohé, co se antidogmatikům (rozuměj českým reformátorům „komunismu“, bd) líbilo, a líbilo se nám naopak mnoho, co se nelíbilo jim… Tvář … byl – nebo z našeho hlediska byl – ostrůvek svobody v tom, co se považovalo sice za nesmírně svobodné, co však vnitřně přece jen úplně svobodné nebylo.“ A uvádí: „V mém životě měl tenhle krok (vstup do redakční rady Tváře) ovšem větší význam, než by se na první pohled mohlo zdát: začalo jím nejen několikaleté období mého „rebelantského“ angažmá ve Svazu spisovatelů, ale zároveň s tím anebo skrze to začalo něco hlubšího: vůbec mé angažování kulturně politické a občanské, tedy to, co posléze vyústilo do mého „disidentství“.“ To tedy má být „epizoda“? (...)
(Vyšlo v politickém zápisníku Bohumila Doležala Události)

K celé Tváři si můžete přečíst heslo ve Slovníku české literatury nebo na Wikipedii.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1
Podrobné vyhledávání

Podrobné vyhledávání a filtrace

Datum vzniku
Loading...
Loading...
Loading...