×

Ivana Lomová Zastavení v běžné chvíli

Zastavení v běžné chvíli

Dobří kráčejí vyrovnaným krokem. Ostatní, aniž o nich vědí, tančí kolem nich dobové tance. (Franz Kafka v překladu Rio Preisnera)


Světe div se! Děti se těší do školy a dospělí do práce. Byl by to ideál, kdyby to nebyla znouzecnost. Otřesem jsme snad nuceni přehodnotit  trochu svoje životy a zaposlouchat se do dechu planety. Nestali jsme se časem zrychlenými běžci do záhuby? K tomu už Jindřich Chalupecký: Píše se a tiskne se na světě dnes tak rychle, že nezbývá než být naschvál pomalý. Jen ubožáci se chlubí pracovním nasazením 24/7. Jeden takový, údajně v zájmu veřejného blaha a lepších zítřků, už prý ani nespí.

V téhle době malířka Ivana Lomová zachycuje pomalé, kteří se čas od času povalují v kavárnách, civí z okna nebo bloumají po ulicích a pozastavují se nad skutečným světem. Protože na tu chvíli nejsme jati tím, co je za obzorem, ale koukáme k obzoru a do sebe. „Fungující“ člověk není dost lidská bytost. Žije, až když se zastaví.

Obrazy Lomové jsou jako zastavení při cestě, kdy přicházíme k sobě. Na jejích plátnech se tak často děje v profánním prostoru každodennosti, když člověk nasazuje sluchátka anebo těká v mobilu, aby zahnal nudu. Zastavení na ulici, ve vlaku, na zastávce, v čekárně, nebo v kavárně. Ivana Lomová nabízí spásnou alternativu pro běžně utrácené chvíle – zůstat sám (se) sebou v tichu. V hlavě pak vytanou smotky pocitů, vzpomínky anebo přichází úleva z nicnemyšlení, díky němuž nás zase něco kloudného může napadnout.

Malířka vědomě nenavazuje na umělecké směry, žánry ani jejich předchůdce a řídí se intuicí. Ostatně nestudovala umění, ale architekturu, které se ovšem profesně nikdy nevěnovala. Maluje sice věcně, tedy realisticky, ale realita a fotografie jsou pro ni jenom skicou. Život, kterého se dotýká, není zoufalý, ani šťastný, je dobrodružstvím ve svobodném světě, ke kterému patří obojí, a ve kterém máme štěstí žít. Její obrazy tak nevzbuzují prudké emoce, ale potřebnou dávku nostalgie a melancholie. Civilní velikost pláten dokládá, že nabubřelost je jí cizí.

Ivana Lomová maluje v cyklech. Za posledních dvacet let jich vytvořila šestnáct. Ze série obrazů Samota, Cestující, Kavárny, Praha a Dětství jsem vybrala převážně ty liduprázdné. Se sympatií jsem sledovala autorčinu dlouholetou tendenci, lidí na plátně se zbavit úplně. Figury a jejich představitelné příběhy totiž odvádějí naši pozornost. Její obrazy bez živáčka nejsou mrtvé, spíš připomínkou, že v posledku jsme na světě sami a je snad lepší to přijmout, než zastírat.

Na obrazech z cyklu Praha rekonstruuje malířka svět svého dětství. Konkrétně je postižená vizualitou starých Střešovic, kde vyrůstala a stále žije. Na jednom z obrazů zachytila kostel sv. Norberta, na který léta koukala oknem ze školy. Postupně se zaměřila na detaily, pražská okna, dveře, schránky nebo fleky na zdi. Hledala nositele emocí a vzpomínek, přitom se zbavovala nánosů nevkusu a místům navracela jejich originální tvary. Ty nové už jsou podle ní povětšině bezduché, viz rozhovor s Ivanou Slavickou níže. I tam, kde už nejsou, namalovala oloupaná okna, omšelé zdi, orezlá vrata nebo popraskanou koženku na sedačkách. Nebude se to zdát půvabné každému, ale jen tomu, kdo má důvěrnější vztah ke skutečnosti a k jejím průvodním projevům jako je stárnutí. Svoje město si uchovala osobitě hezké. Zachytila ho s odstupem času a tím, který získala pobytem v cizině. Díky tomu vyvolává, podle našeho založení, od sentimentálně banálních až po zásadní vzpomínky.

Sžíváme se s místy, kde rosteme a stárneme. Sžívat se, znamená i vzájemně se měnit. Trvá to dlouho, takže většinou nepozorovaně. Obrazy Ivany Lomové jsou o to pochopitelnější, oč máme před očima svoje rutinně známější situace a místa. Jak nás ovlivňují a co o nás vypovídají tyhle novodobé kulisy, v nichž se, slovy Chalupeckého, odehrává každodenní, úděsné a slavné drama člověka? Proč působí ve srovnání s minulými věky čím dál umělejší a nevkusnější? Co ztělesní naši duchovní tradici, když i naše rodné domy ztratily duši?   

Od domů si chce malířka zase odpočinout. Děťátko v rodině ji přivedlo na další pozoruhodné téma. Ivana Lomová přitom nefantazíruje a je jí jasné, že naše vnoučata nečeká bůhvíjaká budoucnost. Ale ještě se může stát něco nečekaného, jako před 2020 lety.
Pavlína Bartoňová, prosinec 2020

 

Autory fotografií jsou Martin Polák a Marcel Rozhoň.


Rozhovor Mileny Slavické s Ivanou Lomovou
z katalogu Ve Městě vydaného u příležitosti výstavy v DOX v Praze 10. 7.  - 28. 9. 2020

M.S. Co pro Tebe znamená realita?

I.L. Začínáš tedy ďábelskou otázkou. Jak nám kvantoví fyzici vysvětlili, námi vnímaná realita de facto neexistuje. Což je tvrzení, které, když se hodně snažím, dokážu možná čistě teoreticky jakž takž pochopit, ale srovnat se s ním neumím.

V materiálním smyslu je pro mne realitou to, co vidím, hmatám, co mi mé smysly zkrátka předají. Pokud se ale jedná o realitu, která se už odehrála, tedy minulou, začne to být mnohem zajímavější. Naše věčné focení a zaznamenávání našich životů realitu zkresluje a vlastně ničí a přetváří naše vzpomínky. Pamatujeme si už pak jen ty fotky, a ne jak to skutečně bylo.

Podle psychoanalytiků si pamatujeme jen věci pro nás důležité, tedy ty se silným citovým nábojem, s čímž zcela souhlasím a můžu to potvrdit z vlastní zkušenosti.

M.S. Takzvaná realita závisí na smyslovém vnímání. Ale jak asi vnímají realitu delfíni nebo včely? Záměrně dávám příklady živočichů, jejichž smyslové parametry jsou velmi odlišné od těch našich. Jenže problém není jen v parametrech našich smyslů. Neexistuje dokonce ani věrný otisk smyslového vjemu v mozku. V tom se impresionisté mýlili. Bill Viola zkoumal percepci lidského oka a přesvědčivě dokázal, že to, co vidíme, souvisí nejen s parametry oka, ale i s tím, co se posléze odehraje v zrakovém centru mozku, kde se optická data oka překódují. A co teprve celá ta záhadná problematika individuálního vnímání a individuální paměti, jak o ní mluvíš. Takže nejspíš žádná „objektivní realita“ není. Zjednodušeně řečeno, to, co vidíme a jak to vidíme, souvisí s mnoha věcmi – emoce, představivost, paměť a další. Takže nikoli naše oko vidí, ale naše psyché vidí. Jak vidí tvoje psyché?

I.L. Dám ti příklad. V dětství jsem strávila rok v Chicagu. Z hlediska tehdejší zdejší přísné šedi to byl barevný svět, plný svobody, her a dětských rozkoší. Potom nadlouho jen vysnívaný, zakázaný a nedostupný ráj. Když jsem se tam po čtvrtstoletí konečně znovu ocitla, čekala jsem, co to se mnou udělá. Letěli jsme nejdřív za příbuznými do Kanady, je to tam dost podobné, bylo to skvělý, ale žádné velké dojetí se nedostavilo. Později jsme přejížděli v noci autem hranice z Kanady do USA, v šeru jsem spatřila kus „amerického chodníku“ s „americkým hydrantem“. Moje emociální reakce byla veliká. Jak ty hydranty vypadaly, jsem už zapomněla, nebyly důležité, ale když jsem jeden znovu spatřila, spustily se všechny asociace, najednou jsem byla opravdu tam. Věci v sobě můžou nést velký citový náboj, můžou být spouštěči dávno zapomenutých vzpomínek.

M.S. Pochopit, jak pracuje naše paměť, je asi ještě těžší než pochopit procesy smyslového vnímání. Budu o tom raději mluvit laicky. Někdy mi připadá, jako by se naše prožitky otiskovaly do věcí, často do zdánlivě podružných detailů – dlažba, vchodové dveře, větrák, suchá tráva na dvorku –, jako bychom věci infikovali anebo pečetili našimi emocionálními prožitky. A pak, při pohledu na nějakou takto námi označenou věc, můžeme i po dlouhé době naší pečeť rozlomit a číst dopisy poslané sobě, jako se to stalo tobě s tím hydrantem. A co víc, rozpečetěný dopis lze dát přečíst i někomu jinému, například prostřednictvím povídky, básně, obrazu. Pamatuješ, jak popisuje Proust panorama Benátek? Tvrdí, že Benátky jsou závislé na tom, jak na ně odpoledne myslí. Myslíš někdy intenzivně na Prahu?

I.L. S Prahou to bude podobné jako s tím americkým hydrantem. Tedy mám na mysli důvody, které způsobily, že jsem začala malovat tyhle obrazy Prahy. Vlastně je maluju asi spíš jako dětský než dospělý obyvatel města. Je to přesně, jak říkáš, prožitky se otiskují do věcí. Já se potom skrze ty tvary a detaily snažím dobrat těch prožitků a své dávné „reality města“ – jak ji mám pod kůží a ani přesně nevím, jak vlastně vypadá. Asi je mi líto, že tak rychle mizí, a chci ji uchovat. Myslím, že děti vnímají město, ve kterém vyrůstají, podprahově, nepřemýšlejí o něm, mají ho zkrátka zažrané. Zvlášť důležitý je pro ně asi parter města: chodníky, schody, pangejty, otlučené zdi, zábradlíčka, kanály, parčíky a lavičky, to je dějiště jejich her, dobrodružství, dramat a objevů. Tak jsme to alespoň měli my. (Nevím tedy, jak to budou mít dnešní děti, které sedí doma u počítače.)

V Praze žiju celý život, dokonce v podstatě na jednom místě, tudíž je natolik součástí mé každodennosti, že na ni běžně nemyslím. Tedy pokud se zrovna nepřiblížím těm děsuplným oblastem turistického ruchu, kdy by člověk fakt brečel. Myslím na ni, když jsem od ní daleko, nebo když se po dlouhé době odněkud vrátím a připadá mi jako krásná rozlehlá zahrada plná zeleně a nízkých starých přívětivých domů. Nebo jako neskutečná historická kulisa hraničící s kýčem. Jako zázrak, který už do dnešního světa skoro nepatří.

Ano, jsou chvíle, kdy nad její krásou člověk žasne. A vzápětí se vkrádá myšlenka, že si ji nezasloužíme, nebo že její krása je v křiklavém rozporu s dnešním obyvatelstvem.

M.S.Připomněla jsi mi teď jeden dopis Alberta Einsteina. Když žil v Praze, napsal svému příteli Bessovi: Nemohl bys mě někdy navštívit? Město Praha je prostě nádherné, tak krásné, že už samo o sobě si zaslouží delší cestu. Jenom lidé jsou mi cizí. Nemají přirozené city; projevují necitlivost a zvláštní směs stavovské povýšenosti a servility, postrádají jakoukoli laskavost vůči druhým lidem.

To je tedy zajímavý… Teď nevím, jestli mám být ráda, že nic nového pod sluncem, že jsme se „nepohoršili“, nebo si zoufat, že už asi jiný nebudem. Asi to druhé. Ach jo.

M.S. Ale vraťme se k Proustovi. V případě Prousta byl spouštěčem jeho vzpomínek, jak známo, čich, v tvém případě je to zrak. Proust svět čichal, zatímco ty ho vidíš, jako ostatně všichni výtvarní umělci. Myslím si, že druh smyslového počitku silně ovlivňuje výsledné dílo.

I.L. Bavíme se o obrazech, takže o svém čichání nemluvím, ale například vůně některých knih nebo vůbec tisku mě přenese do vzpomínky úplně nejrychleji. Je to známá věc, že čich v tomto směru funguje nejlíp, zřejmě dráha tohoto počitku je nejkratší. Existuje umění využívající čich? Řekla bych, že určitě, ale na žádné konkrétní si nevzpomínám.

M.S. Viděla jsem jednu takovou výstavu, prezentovala vůně vosku, medu, kávových zrn, z těch materiálů byly udělány objekty a jejich vůně byla důležitější než jejich tvary, především vůně měly v divákovi vyvolat asociace. Ale zpět ke zrakovým počitkům, k vidění, a tedy k obrazům. Líbí se mi, jak bedlivě vnímáš tvary. Vnímáš je velmi intenzivně, zajímají tě možná víc než barva. V tvých obrazech hraje důležitou roli nejenom výběr předmětů, to jistě, ale i jejich konkrétní tvary – tvar dlažební kostky, tvar zábradlí například. Já vím, studovala jsi architekturu, ale já mluvím o něčem jiném, respektive vracím se k tomu, o čem jsme již hovořily, protože pro tvoje umění je to důležité. Mluvím o výpovědní síle tvaru. O jeho emocionálním náboji. Předměty a jejich tvary jsou hlavními herci v tvých obrazech, nikoli například lidé. Na jednom obraze se sice jakýsi člověk jen tak mihne v pasáži, skoro jako by kráčel na tvou výstavu, ale jinak široko daleko žádná lidská figura.

I.L. Někdy, když chodíme se sestrou po našich rodných Střešovicích, bavíme se identifikováním původních – čili „správných“ („originálních“) – městských prvků. Tedy kontrolujeme, jestli současný stav ještě odpovídá tomu, jak to vypadalo v době, kdy jsme sem chodily do školy. Například: „Tohle zábradlí je v pořádku, ale má bejt červený, ale tenhle plot už tady bejt nemá. Ty schody maj bejt vyšší a nepohodlnější. Tyhle lavičky jsou příšerný, tady má bejt díra a chybí ten starej rozpadlej altán,“ a tak podobně, je to taková pošetilá, směšná hra na minulost. Samozřejmě je čím dál tím méně úspěšná.

Zmiňuji ji vlastně proto, že něco podobného dělám občas na svých obrazech. Takovou „restaurátorskou práci“. Vyberu si výjev pokud možno v co „nejoriginálnější“ podobě, a pokud ji narušují nějaké nepříjemné „novoty“, tak je nahradím původními prvky. Plastová okna nahradím dřevěnými, nový barák vedle vynechám a nahradím tím dalším, či zruším dodatečně přistavěný podhled v místnosti a nahradím zářivky původními lampami.

Máš pravdu, tvary věcí mají emocionální náboj, a obávám se, že to nebude jen sentimentem za dětstvím, že se mi zdá, jako by ty dnešní, nové, byly méně zajímavé, plošší, stále víc odbyté a bezduché. Tvary jsou dnes jednoduché, unifikované a zaměnitelné, nic dlouho nevydrží. Teď už tedy mluvím jako úplně beznadějná důchodkyně, která hájí staré pořádky asi. Ale měla jsem to tak už ve dvaceti, jestli mne to tedy omlouvá.

M.S. Chodíš zkrátka po svých vlastních stopách, a ty se nacházejí převážně ve Střešovicích. Atraktivní pražská zákoutí se spolehlivě finančně využitelným emocionálním nábojem tě moc nezajímají. Vyhledáváš, fotografuješ, maluješ spíš nenápadné, obyčejné domy, ulice, chodby úřadů a tak. Magická stověžatá Praha nesoucí stopy slavných historických událostí či doteky rabiho Löwa tě moc nepřitahuje. Ta tvoje Praha je spíš stranou, obyčejná, mlčenlivá, když promluví, tak jen velmi tiše. Kdo by si takové Prahy všímal? Jenže ty vnímáš tělo Prahy a zajímá tě například její otlačené chodidlo, odřená pata, ulomený nehet, lupy v jejích vlasech. Tyhle vady na kráse se už velmi brzy odstraní a budeme tu mít dokonalou Miss Prahu. Mně osobně to nahání hrůzu. Tak alespoň že na tvých obrazech zůstane tahle kdysi a kýmsi snad milovaná Praha.

Musím říct, že s těmi „jejími nedostatky“ pracuješ mistrně. V prostoru tvých obrazů působí jako správně zvolená slova. Proto jsou tvoje obrazy tak naléhavé. Je v nich něco, čeho je dnes jak šafránu. Mluvím o něčem velmi důležitém, co ale neumím přesně pojmenovat.

I.L. No, to já právě taky ne, proto to maluju…

Ale představa dokonalé „Miss Prahy“ je opravdu děsivá. Snad se to nikdy nestane. A magická stověžatá Praha rabiho Löwa je tak profláknutá, že ji radši obcházím obloukem. A hlavně, s mým životem nemá tak moc společného – a ať chci, či ne, stejně maluju více či méně svůj deník. Je to hledání pocitů, atmosféry, vůně či smradu, ducha „mojí“ staré doby. A detaily mám samozřejmě ráda, všímám si jich, někdy až moc, někdy se nutím naschvál si nebrat brýle, abych toho tolik neviděla, ale je to marný, nakonec mi zas přistanou na nose, ani nevím jak.

M.S. Trochu mi tvoje obrazy připomínají díla některých holandských malířů, takové ty pohledy do dvorků a malých uliček, například Pieter de Hooch. Vidíš, chtěla jsem ti položit otázku, vlastně i sobě jsem ji chtěla položit, jestli tvoje obrazy budou působit i na mladé lidi, kteří tuhle „tvoji starou Prahu“ neznají. A srovnání s holandskými obrazy městských zákoutí, které mi teď naskočilo, mi na tuhle otázku odpovídá spíš pozitivně.

I.L. Holandští malíři sedmnáctého století jsou skvělí, ráda se, když můžu, nořím do jejich obrazů. Když strávíš nějaký čas jejich soustředěným prohlížením, opravdu tě to do té doby a světa na chvíli přenese, což mne baví. Nicméně myslím, že zmiňovaný Pieter de Hooch a další se snažili na svých obrazech zachycovat současný život co možná nejvěrněji, nejkomplexněji, a možná si ho občas ještě trochu vylepšili, i když to tak třeba nevypadá. Odřená pata či lupy ve vlasech je až tak nezajímaly.

V dnešní době všudypřítomné fotografie už tohle opravdu není třeba. Jsem spíš taková specialistka, co se zabývá honěním starých duchů a okrajovými záležitostmi. Ambici zachycovat současný život tak, jak to dělali oni, opravdu nemám.

M.S.Stejně intenzivně jako místo a detail vnímáš světlo. Například ten výtah, myslím ten páternoster, bůhví v jakém zaštrachaném úřadě jsi ho objevila, tam hraje světlo naprosto zásadní významovou roli. Co pro tebe znamená světlo?

I.L. V žádném zaštrachaném úřadě, v Jungmannově ulici na pražském magistrátu. V tomhle obraze je také hodně dětské fascinace. Páternostery, asi nejen pro mne, byly velmi atraktivní, záhadné a nebezpečné. Ty černé díry, co se točí pořád dokola a vystupují z nich lidé. Co se stane, když neuposlechneme ten hrozný velký nápis: „VYSTUPTE!“ Sešrotuje nás to? Světlo jsem zvýraznila, to je pravda, ve skutečnosti to bylo o dost prozaičtější. Světlem jsem vytvořila to poněkud hrůzné očekávání. Původně jsem tam měla ještě jednu cestující, tedy hlavu a trup zanořující se dolů do tmy, ale pak mě to nějak rušilo, byla příliš konkrétní, tak jsem ji odstranila.

Světlo samozřejmě hraje zásadní roli, dělá atmosféru. Pro své fasády jsem většinou dávala přednost rozptýlenému světlu, takové té melancholicky depresivní „pražské dece“. Později jsem začala používat i přímé slunce, jako například na jednom z posledních obrazů, Byty. V něm se ty domy zase jeví víc jakoby ve své nahotě, ničím nezastřeny, vypadají tak definitivně.

M.S. Když už jsem tvé obrazy trochu srovnávala s literaturou, pak bych chtěla říct, že nejsou poetické, přesněji nejsou lyrické, srovnávat je lze spíš s prózou; tím neříkám, že jsou narativní. Chci jen upozornit, že pro tvé obrazy je typická právě určitá prozaičnost, civilnost, normálnost. Nicméně lze v nich najít i nostalgii a jistou dávku sentimentu a melancholie, ale vždy se jedná o zdrženlivou melancholii a střídmou nostalgii. Je v nich dokonce i tíseň, smutek, osamění, stesk, ale i tyhle emoce jsou držené na uzdě, korigované, přiznávané jemně a jen tak mimochodem. Emocionální zdrženlivost je tvému malířskému projevu myslím opravdu vlastní. Je to tak?

I.L.To je hezká otázka! Líbí se mi, že to tak vnímáš. Já samozřejmě nic na uzdě nedržím, prostě to tak mám, vůbec mi to nepřijde. Asi to pramení z mého přirozeného ostychu až nechuti k přehánění, přílišné exaltovanosti, velkým gestům a patosu.

Možná v tom hraje roli i to, že moje generace vyrostla v době, která vedla spíš k ironii, humoru a posměšnému šklebu, čímž jsme se chránili před tou zoufalou realitou kolem. Velká slova jako mír, pravda, láska, přátelství, věrnost, či dokonce věčné časy v nás budila krajní nedůvěru. Když už jsme náhodou něco mysleli vážně, říkali jsme to co možná nejobyčejněji a velmi tiše.

M.S. Už jsme mluvili o realitě, teď to ještě zkusím s realismem. Realismus je umělecký směr a také umělecká metoda, vznikl, jak jinak, ve stejné době jako fotografie. Malíři se začali téměř okamžitě od fotografů učit (impresionismus by bez fotografie patrně nevznikl) a hned také začali fotografii využívat jako pomůcku. Mnohý malíř si zakoupil fotografie ženských aktů, vyšly levněji než modelky, nebo obrázky vzdálených měst, nemusel tam jezdit. Nicméně brzy vznikla i silná opozice a nevraživost vůči fotografii, a nešlo jen o potírání konkurence, šlo o závažnější věci, některých jsme se už dotkly. Malíři věděli, že obraz nikdy není kopií „objektivní reality“, za niž byla fotografie omylem pokládána. Každopádně fotografie a malířství pak kráčely pospolu, tu v družném a přívětivém rozhovoru, tu v nenávistné při, a současné umění je výsledkem této jejich společné pouti.

Ty maluješ podle svých fotek. Jaký máš vztah k fotografii? Myslíš si, že eliminuje tvé vidění a cítění? Myslíš si, že vnucuje své specifické souřadnice tvému myšlení, tvému porozumění světu?


Fotografii dennodenně používám jako pomůcku. Ušetří spoustu práce. Když chce člověk něco namalovat, je mnohem rychlejší, jednodušší a přesnější přehrabovat se ve vlastních fotkách než v skicách. Je ale třeba dávat si na fotografické zpodobnění světa přece jen trochu pozor. Objektiv zkresluje nejen barvy a perspektivu, ale i světelné kontrasty jsou jiné, většinou mnohem silnější než ve skutečnosti. Na druhé straně, díky dnešní technice, vidí často objektiv víc než lidské oko. Když v dálce nemůžu cosi rozpoznat, vyfotím to a zvětším – a hned mám jasno. Takže fotky používám, ale nakládám s nimi dost svobodně. Například dodržovat perspektivu jednoho úběžníku není pro obraz zrovna výhodné, a pohybujeme-li se v prostoru, náš úběžník se také mění, posouvá. Takže v perspektivě často trochu podvádím, když si to obraz žádá. A někdy si vymýšlím víc, než to možná vypadá. Zkrátka takové obrazy, jaké maluju, si nikde nevyfotíš!

Vždycky jsem trochu fotila, kdysi dávno jsem si černobílé fotky i sama zvětšovala doma v koupelně. Později jsem se snažila naučit se fotit „pořádně“, tedy nepoužívat automatické nastavení, ale dnes už je ta „digi“ technika tak dokonalá, že to vzdávám, vlastně mi to takhle stačí. Ambici být opravdovou fotografkou nemám.

Dojímají mě staré fotografie, zvláště rodinné portréty, ani nemusejí být zrovna z mé rodiny. Ty pózy, které fotografovaní zaujímají, ta atmosféra výjimečné slavnostnosti spojené s focením, vědomí, že fotka nás snad přežije… A taky že jo, ty staré fotky jsou tak kvalitní, že se po sto letech ani nehnou.

A pokud se ptáš na fotografii jako uměleckou disciplínu, k té mám vztah vcelku dost opatrný a rezervovaný. Bude to asi tím, že svět je dnes zaplaven takovým množstvím fotografií a fotografů, že jejich kvalita často není nic moc. Dnes už může dobře fotit téměř každý. Ale přece, když občas narazím na výjimečnou fotografickou výstavu, je to velká radost. Tak mě v poslední době potěšil například Josef Koudelka výstavou v Uměleckoprůmyslovém museu, jeho slavné cykly z divadla, z roku 1968 a další jsem znala, ale ty fotky z jeho začátků, z padesátých let! Vypadají jako nádherné obrazy, ty jsem viděla poprvé. Nebo nedávno měl Dušan Šimánek krásnou komorní výstavu starých poničených zdí z různých českých hospod a interiérů, vyložená lahůdka. Nebo Libuše Jarcovjáková, Irena Stehli a další.

M.S. A proč si vlastně nepostavíš štafle na ulici a nemaluješ přímo? Ulice ani domy se nehýbou. To není letadlo. Malovalo by se ti jistě dobře.

Přesně to jsem vlastně kdysi dělala, i když jsem zrovna nemalovala na štaflích, ale s blokem na klíně. Když jsem se dozvěděla, někdy počátkem osmdesátých let, že krajina mého dětství – Staré Střešovice – se bude bourat, aby tam vyrostly jakési domy pro naše tehdejší přátele z NDR, zcela spontánně jsem tam vyrazila a začala milovanou starou vesničku dokumentovat podrobnými kresbami. Toť důkaz, že sklony k zachovávání obrazového svědectví vlastního života nejsou u mne ničím novým. K tomu bourání nakonec došlo až mnohem později a z jiných důvodů, ale já mám teď doma malý soubor kreseb dokumentujících stav Střešovic té doby. Používala jsem tehdy pastelky a tuž, maximálně nějaký kvaš, a malý formát, takže se opravdu malovalo dobře.

Dnes sedím za počítačem, probírám se ve svých úlovcích na monitoru, vymýšlím co nejlepší kombinaci fotografií, úhlů pohledu, skicuju si, vynechávám či přidávám a skládám to dohromady. Papírové fotky už ani nepotřebuju, stačí mi monitor, líp se s ním pracuje. Detaily zvětšuju, nejasnosti upřesňuju na jiné fotce. Většinou to chvíli trvá, než se pro něco rozhodnu, takových těch přímých zásahů, že něco vyfotím – a hned je jasné, že to bude skvělý obraz, je málo. V terénu by tohle asi nešlo. Ale třeba jednou ještě něco venku zkusím.

M.S. Chápu. Zůstaňme u toho, že realismus, který se tak či onak opírá o fotografii (o „tvrdém fotorealismu“ hovořit nebudeme, je to kapitola sama pro sebe), představuje z logiky civilizace vyplývající malířskou metodu, která nejvíc odpovídá současnosti, a navíc umožňuje umělci spoustu věcí. Nicméně jsou různé realismy: realismus Courbetův, realismus Thomase Eakinse, Normana Rokwela, Alexe Katze, Gerharda Richtera, všichni občas fotografii používali. Jaké vidíš rozdíly?

I.L. Gerhard Richter je pro mne jednoznačně nejzajímavější. To, že nejen maluje podle fotek, ale někdy i přímo ty fotografie, portréty členů rodiny, jako třeba Strýček Rudi nebo Rodina u moře, tomu velmi dobře rozumím. Geniální obrazy, jsou tolik nabité obsahy. Dokonce i jeho abstraktnímu umění jsem přišla postupně na chuť. A to už je u mne co říct.

Alex Katz mě kdysi taky dost zaujal, krásnými barvami a šťavnatou malbou, ale teď už mi připadá poněkud jednoduchý, prvoplánový, trochu moc plakátový.

Norman Rockwel byl spíš ilustrátor, dělal takové ty typicky americké ilustrace, tak kolem poloviny 20. století. Hodně vystihují americkou společnost té doby, jejího ducha i reálie. Jako dítě jsem to milovala.

Na Thomasovi Eakinsovi oceňuji také jeho důkladnost a vědecký přístup, s jakým k malování podle fotografií přistupoval. Dělal si studie rozfázovaného pohybu, běhu, skoku a podobně a používal k tomu i svého vlastního těla. Mnoho jeho obrazů jsem ale neviděla.

Když už tady probíráme ty Američany, ještě jsi zapomněla na dalšího mého oblíbence, Andrewa Wyetha, něžného realistického malíře (a výborného kreslíře) rozlehlých amerických plání a venkova. Taky jeho portréty jsou nádherný. Ten, když už nevěděl, co s obrazem, rozsvítil ve svém ateliéru s velkými okny a pak se procházel okolo a jako náhodný kolemjdoucí nakukoval dovnitř. Na toho myslím, když jdu večer kouřit na balkon a koukám na obrazy dovnitř přes dveře.

A Coubert? Krásné obrazy, krásné a důležité. Ráda je obdivuji v galeriích, ale pro mne teď a tady hodně vzdálené.

M.S. A poslední otázka. Prosím, odpovídej pěkně popořadě, procítěně, dlouze a velmi osobně. Jaký je tvůj vztah k: Eduardu Hopperovi, Davidu Hockneymu a Richardu Estesovi?

I.L. Opět krásná otázka, tentokrát na mé oblíbence, leccos jsem se o nich dozvěděla, ale nevím zdaleka všechno, takže bych ráda mluvila spíš o své představě o nich, než abych si nárokovala nějakou objektivitu.

Eduard Hopper je mi nejbližší, jak možná tušíš. Má z oněch tří nejsilnější náboj. Jeho obrazy jsou nejvíc o životě. Asi byl také jako člověk nejkomplikovanější a nejméně „šťastná povaha“. Představuji si, že trpěl jakousi vnitřní osamělostí, kterou mu ani jeho oddaná, nápomocná, milující a švitořivá manželka neulehčovala, možná spíš naopak. Myslím, že díky této osamělosti měl zvlášť dobře vyvinuté radary na pozorování světa kolem, výjimečnou citlivost. Znáš to, třeba když člověk cestuje sám někam do cizí země, vnímá toho třikrát tolik než ve společnosti druhých. Proto se jeho obrazy staly takovým symbolem tehdy nového moderního amerického života, odcizení člověka, osamělosti a z ní plynoucí izolovanosti a melancholie. Protože to sám žil.

Obrazy dlouho rozmýšlel, asi se s nimi i trápil, dělal množství skic a variant, maloval pomalu, za rok namaloval jen pár obrazů. Z některých až mrazí. Jeho práce se světlem je fascinující, podívej se na ten obraz nahé ženy stojící ve světelném pruhu vedle rozestlané postele, A Woman in the Sun, vůbec často používal ostré vržené světlo zařezávající se do pokojů a intimních scén v nich.

Byl tichý introvert a vysvětlování svých obrazů nesnášel, nechtěl o nich mluvit, „všechno je tam už namalováno“, říkal. To je mi velmi sympatický a úplně tomu rozumím. Ráda bych viděla, jak by zatočil s komentovanými prohlídkami, které jsou dnes tak běžné.

Ale jednoduché to s ním asi nebylo. Jeho žena si napsala do deníku: „Při jakémkoli hovoru se mnou se začne okamžitě dívat na hodinky. Je to, jako kdybych obírala o čas nějakého velmi drahého specialistu.”  Sama byla malířka, ale vedle něj vlastně kariéru pozvolna ukončila; on ji k tomu ne zrovna hezkými prostředky dostrkal. Takže se pak hlavně starala o jeho dílo. Když zemřel, darovala svoje i celé Hopperovo dílo Whitney muzeu; když později zemřela i ona, ve Whitney muzeu její práce zničili.

Davidovi Hockneymu závidím, připadá mi jako Mozart v malířství. Na co sáhne, to mu jde, lehce a jakoby mimochodem. Je příkladem umělce, který ať udělá cokoli, vypadá to, že tak přesně a jedině to mělo být. Tryská z toho radost z malování, z barev, linky, tvarů, ze života. Zdá se, že se nechá unášet náhodou, experimentuje, žije přítomností.

Například dlouho jsem dumala nad jeho slavným obrazem Portrait of an Artist z roku 1972. Nad tím, co ho přivedlo k tak bizarní kompozici. Zcela oblečená mužská postava (umělec Peter Schlesinger) hledí dolů do bazénu na podvodního plavce v bílých trenkách, to celé zasazeno v krásné krajině jižní Francie. A nedávno jsem se to dozvěděla na jeho výstavě v Paříži. Byl to omyl. Hockney našel zkaženou fotku, na které byla dvojexpozice s těmito výjevy. Připadalo mu to zajímavé, tak to namaloval. Nebo: jeho nedávné obří kompozice anglických krajin vznikly poté, co ho osobní důvody přivedly z Los Angeles zpět do Anglie. Nakonec musel zůstat tak dlouho, až tam po 35 letech poprvé znovu zažil jaro. Nadchlo ho to, v Kalifornii žádné jaro není a on už zapomněl, jak vypadá, a tak v Anglii zůstal a pustil se tam do malování přírody. Žádné „plánování“, žádné pochyby a trápení se s tím, jestli vůbec má cenu malovat, jak to dělám já, žádné „záměry“, prostě se nechává unášet životem a tvoří, neb jinak nemůže.

Nebo jeho malování na iPhonu. Když ho začal používat, zjistil, že se na něm dají docela nově a zajímavě malovat malé obrázky všedních věcí, a začal je rozesílal telefonem přátelům, jen tak pro radost. Šťastný to muž!

Richard Estes se zpočátku dlouho živil ilustracemi, maloval jen ve volném čase (jako ostatně i Hopper). Doba, ve které vyrůstal, padesátá léta, v Americe bývá popisována jako totální teror abstraktních expresionistů. Kdo dělal něco jiného, byl zcela mimo. Muselo být nesmírně těžké tohle prorazit. Skupina amerických fotorealistů vznikla koncem šedesátých let jako protiklad k abstraktnímu expresionismu. Skupina spořádaných chlapíků pečlivě a pomalu malujících podle fotografií v kontrastu k divousům holdujícím večírkům, drogám a alkoholu. Realismus se vrací, protože umění už došlo na konec, hlásali.

Jeho rané obrazy New Yorku jsou naprosto geniální. Ten trik se zrcadlením města ve výlohách, v reklamních poutačích, v autech a na hladkých površích velkoměsta. Nakonec si ho museli všimnout. Zároveň tyhle jeho obrazy mají i velké malířské kvality, když je vidíš ve skutečnosti, například Telephone Booths (Telefonní budky) jsou skvěle namalované, mámivé a mnohoznačné.

Později začal malovat rozsáhlé veduty různých dalších měst a míst, pohled na Hirošimu, Florencii, na Machu Picchu a podobně. Tam už s tím začínám mít problém. Náhle ty malby vypadají jako dokonale omalované krásné pohlednice, jako cvičení, kam až je možno zajít, důkaz nezměrné preciznosti a zručnosti. Jako obrazy už nejsou zajímavé, úplně se vyprázdnily. Také se mi zdá, že náměty mimo jeho vlastní prostředí mu fungují hůř. Nějak se chytil do vlastní pasti.

Občas, když se sama zaplétám do svých pastí a neustále „zdokonaluji“ svou techniku, myslím na něj; musím si dávat velký pozor, abych nedopadla stejně.

Ostatně něco podobného se asi taky děje s mým dalším oblíbeným realistou Johnem Currinem, což je můj vrstevník, virtuózní americký figurální malíř. Záhy se mu podařilo vytvořit si jedinečný styl, jeho obrazy rozeznáš okamžitě. Jeho modelky, portréty či scény ze života jsou neskutečně vtipné a skvěle glosují současnou společnost, její sociální a sexuální stránky. Hodně se inspiroval manýrismem, Fragonardem, Boucherem a Chardinem a ze všeho si dělal tak trochu legraci, s lehkostí a elegancí. Potom ale začal malovat ještě krásněji a dokonaleji, ještě víc se do toho položil, až satira skoro zmizela, jeho krásky byly čím dál tím krásnější, míň oblečené, až přešel k líbezně namalované, vyšperkované téměř pornografii. Už dlouho jsem neviděla jeho nová díla, tak nevím, co dělá teď, jestli „úpadek“ pokračuje.

Chci říct, že se mi zdá, že v tom realistickém způsobu malování číhá záludné nebezpečí. Skluz k dokonale provedeným, líbezným obrazům, které už nemají s uměním mnoho společného, je často na dosah ruky.

M.S. Hm. To určitě. Ale takové nebezpečí číhá v jakýchkoli „dovednostech“, když si umělec nedává pozor na svoje srdce, na jeho únavu, okoralost či na jeho lačnost po slávě a penězích. Tak se prosím opatruj.





Ivana Lomová

22. 11. 1959

Narodila se 22. listopadu 1959  v Praze. Vystudovala Fakultu architektury na Českém vysokém učení technickém v Praze (1978–1983), architektuře se však profesně nevěnovala. Léta se živila jako kreslířka a ilustrátorka. Ilustrovala přes 25 knih, hlavně pro děti (spolupracovala s nakladatelstvím Albatros). Se sestrou kreslila komiks Anča a Pepík na stopě a pak sama víc jak 4 roky Biblické příběhy do časopisu Mateřídouška. Věnovala se i kreslenému filmu a litografii. Začátkem 90. let nechala ilustrace a začala volně tvořit a malovat olejem. Žije a pracuje v Praze.

Samostatné výstavy - výběr

2020         Ve městě, centrum současného umění DOX, Praha, (kur. Milena Slavická)        

2019         Arte HD,  8gallery, Praha

2018         Zdi, 8gallery, Praha

                 Čekárna, Galerie Dolmen, Praha

2017         Ivana Lomová-obrazy, Lucie Lomová-komiks, Galerie Františka Drtikola, Příbram        

                 Noční bdění, (s Tomášem Smetanou), Galerie 4MAT, Tábor                   

2016         Všichni ti cestující, G4 art centrum galerie 4, Cheb

                 Nové obrazy, 8gallery, Praha

2015         Prázdno, Galerie Václava Špály, Praha, (kur. Ladislav Kesner)

                 Vlastivědné muzeum a galerie v České lípě, (kur. Ladislav Kesner)

                 Obrazy z Ložnice, Galerie villa Pellé, Praha, (kur. Marek Pokorný)

2013         Voliči, Galerie Vltavín, Praha

                 Galerie ve věži, Planá u Mariánských lázní

2012         Galerie U bílého jednorožce, Klatovy 

                 Cestující, Galerie Beseda, Ostrava
2011         Wortnerův dům, Alšova  jihočeská galerie, České Budějovice (kur. Hynek Rulíšek)

                 Kavárny, Galerie české pojišťovny, Praha

2010         Kočka a já, Galerie 5. patro, Praha

                 Sesterstvo, Galerie Fotografic, Praha

                 Slávia, Galerie Via Art, Praha
2008         Pták Ohnivák, Galerie České pojišťovny, Praha

2007         Ráj, Galerie Via Art, Praha

                 Ivana Lomová  2003-2006, Galerie umění Karlovy Vary - Letohrádek Ostrov       

                 Noc, Galerie Vltavín, Praha        

                 Východočeská galerie v Pardubicích

2005         Dokud nás smrt nerozdělí, Galerie České pojišťovny, Praha

2004         Štěstí, Galerie Via Art, Praha

                 Dítě Uvnitř, Moravská galerie, Atrium Pražákova paláce, Brno, (kur. Milena Slavická)

2002         Galerie Pintner, Frankfurt n /M, Německo

2001         Galerie Kampf, Basel, Švýcarsko

2000         Pod Dekou, (s Erikou Bornovou), Galerie MXM, Praha, (kur. Martina Pachnmanová)

1999         Muži a Ženy, Galerie Václava Špály, Praha, (kur. Milena Slavická)

1998         Výlet do lesa, Galerie Litera, Praha

1997         Život je dobrý, Galerie Malá Špálovka, Praha, (kur. Milena Slavická)

1995         Galerie u Prstenu, Praha

1994         Galerie Fronta, Praha

 

Společné výstavy – výběr

2018         Trauma, Tíseň, Extáze, Prázdnota. Formule patosu 1900-2018, Západočeská galerie v Plzni (kur. Ladislav Kesner)

2017         Knap, Lomová, Puchová, Nová Galerie, Praha

2016         Tohle není poesie (Zhroucení citů), Litomyšl, zámek (kur. Martin Gerboc)

2014         Uvidět, prožít... 4pojetí figury, Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava (kur. Jaroslav Grodl)

                 Rekonstrukce, Galerie Emila Filly, Ústí n. /Labem

                 Intimní Interakce, PLATO platforma pro současné umění, Ostrava Vítkovice (kur. Ladislav Kesner)

2011         Obrazy mysli, Mysl v obrazech, Moravská galerie v Brně a Deutches Hygiene-Museum Dresden (kur. Ladislav Kesner a Colleen M. Schmitz )

2010         Temná noc, jasná noc, měsíc a noc v českém výtvarném umění 19.a 20. století, Wortnerův dům AJG, České Budějovice

2009          Čtrnáct S, DOX Centrum současného umění, Praha (kur. Milena Slavická)

2008          Autoportrét v českém umění 20. a 21.století, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou (kur. Vlastimil Tetiva)

2006          Příští stanice Arkadia, Galerie moderního umění v Roudnici n. Labem Landschloss Pirna - Zuchendorf, Německo

2005          Imprese, Galerie  Rudolfinum, Praha (kur. Simona Vladíková)

2003          Současné  ČESKÉ umění, dialog umění Prahy a Rigy, Riga, Lotyšska

                  Mikulovské výtvarné symposium "dílna", výběr 94-02, České centrum, Vídeň, Rakousko

     Aqua Art, Galerie kritiků, Palác Adria, Praha (kur. Vlasta Čiháková-Noshir

2002          Vizionáři a vypravěči, Junge Tschechische Kunst -Teil 1: Malerei, Kulturabteilung Bayer, Leverkusen, Dortmagen, Německo (kur.Tomáš Pospiszyl)
                  Česká grafika - půlstoletí proměn moderní grafické tvorby, Galerie Mánes, Praha

2001           Memory, Comenius Museum, Naarden, Holandsko (kur. Radek Váňa)

     Pravděpodobná malba, České centrum, Berlín, Německo

2000          Melancholie, Moravská galerie, Brno

                  Pravděpodobná malba, Galerie Mánes, Praha

                  Dva konce století, České muzeum výtvarných umění, Dům U černé Matky Boží, Praha (kur. Jan Kříž)

    Periferic. 4. , Iasi, Rumunsko (kur. Radek Váňa)

    Girls Show 2000, Artexpo, Bukurešť, Rumunsko (kur. Radek Váňa)

    Portrét roku 2000, Galerie Klatovy, Klenová

1997          Pražský hrad dětem, Císařská konírna Pražského hradu, Praha

1996          Česká litografie 90, Muzeum hlavního města Prahy
 

Ilustrace - výběr

1994 – 1998  Enid Blytonová : Záhady - 6 dílů detektivek pro děti, Albatros

1992 – 1995  Jan Černý: Biblické příběhy - komiksový seriál pro časopis Mateřídouška - 56 dílů

1992              Miep Diekmannová: Annejet má problémy - 3 díly, Ivo Železný, Praha

1989              Hlavní města Evropy, Albatros, Praha, edice OKO

                      Anča a Pepík na stopě (s Lucií Lomovou), Ilustrované sešity 133, Panorama, Praha

Bibliofilie

2005               Ladislav Klíma: Věčná Nemesis, nakladatelství Aulos

Animovaný film

1990               Večírek (10 min.), námět, scénář, výtvarník Ivana Lomová, režie Boris Baromykin,

                       Krátký film Praha

Rezidenční pobyty

2016               Tyrone Guthrie Centre at Annaghmakerrig, Irsko

2014               Tyrone Guthrie Centre at Annaghmakerrig, Irsko

2011                Borgo Finocchietto, Toskánsko, Itálie

2009                Cill Riallaig, Kerry, Irsko

2008                International workshop Slovenia open to Art, Sinji Vrh, Slovinsko

2007                Vermont studio center,Vermont, USA

2006                International Visual Art Colony, Avsenik, Slovinsko

2005                Casa Zina Lia, Elba, Itálie

2003                10. Ročník výtvarného symposia Dílna 03, Mikulov

2002                9. ročník výtvarného symposia Dílna 02, Mikulov (kurátorka)

2001                8. ročník výtvarného sympozia Dílna 01, Mikulov

 

Stipendia, ceny, granty / Prizes , Grants, Awards

2010                Celeste Prize - finalista, mezinárodní cena současného umění

2006                Nejkrásnější česká kniha roku 2005, Ladislav Klíma, Věčná Nemesis, nakladatelství Aulos

           Art Colony, Avsenik, Slovinsko

1995                Grafika roku 1994, Cena Středoevropské galerie a nakladatelství

 

Zastoupení ve sbírkách / Participation in collections

Alšova jihočeská galerie, České Budějovice

Galerie Klatovy, Klenová

Sbírka umění města Benešova

Sbírka současného moderního umění města Mikulova

Sorosovo centrum současného umění, Praha

Sbírka JUDr. Roberta Runtáka, Olomouc

Soukromé sbírky v České republice i v zahraničí

 

 

Vybraná díla



    "Dobří kráčejí vyrovnaným krokem. Ostatní, aniž o nich vědí, tančí kolem nich dobové tance." Franz Kafka


    Světe div se! Děti se těší do školy a dospělí do práce. Byl by to ideál, kdyby to nebyla znouzecnost. Otřesem jsme snad nuceni přehodnotit trochu svoje životy a zaposlouchat se do dechu planety. Nestali jsme se časem zrychlenými běžci do záhuby? K tomu už Jindřich Chalupecký: Píše se a ... více

    Z cyklu Samota
    dilo

    Nad městem, 2008

    Z cyklu Cestující
    dilo

    Start, 2011

    dilo

    Otto, 2011

    dilo

    John Doe, 2011

    dilo

    Graffiti, 2011

    dilo

    Ploty, 2010

    Z cyklu Praha
    dilo

    Libeňský most, 2013

    dilo

    Tramvajová zastávka v Libni, 2013

    dilo

    Prosecká, 2013

    dilo

    Holešovická tržnice, 2012

    dilo

    Janovského, 2014

    dilo

    Letná, 2012

    dilo

    Dům se zelenými kachlíky, 2019

    dilo

    Fasáda, 2018

    dilo

    Okno, 2017

    dilo

    Fasáda s akátem II, 2018

    dilo

    Fasáda s akátem I, 2018

    dilo

    Květináč, 2017

    dilo

    Žlutá zeď, 2019

    dilo

    Zeď se skříňkou, 2020

    dilo

    Modrá zeď, 2020

    dilo

    Nový svět, 2017

    dilo

    Žlutá fasáda, 2017

    dilo

    Cigáro III, 2019

    dilo

    Pohled do dvora, 2019

    dilo

    Čekárna, 2018

    dilo

    Čekárna II, 2018

    dilo

    Oddělení právnických osob, 2020

    dilo

    Úřad, 2019

    dilo

    Světlo za vraty, 2017

    dilo

    Pater Noster, 2017

    dilo

    Zápis, 2019

    dilo

    Taneční sál, 2018

    dilo

    Café St-Tropez, 2018

    Z cyklu Kavárny
    dilo

    Deštivý den, 2009

    Z cyklu Praha
    dilo

    Novotného lávka, 2012

    dilo

    Temný dům, 2020

    Z cyklu Samota
    dilo

    Tatínek, 2007

    Z cyklu Praha
    dilo

    Byty, 2020

    dilo

    Padesátá léta, 2018

    dilo

    Pivovar, 2013

    dilo

    Žluté dveře I, 2018

    dilo

    Žluté dveře II, 2019

    dilo

    Vchod I, 2017

    dilo

    Modrý dům, 2017

    dilo

    Ve Střešovičkách, 2017

    dilo

    Jarní hřbitov, 2016

    dilo

    Veleslavín, 2013

    dilo

    Pod Novým lesem, 2013

    dilo

    Vila, 2017

    dilo

    Norbertov, 2017

    Z cyklu Dětství
    dilo

    Vánoce, 2000

    dilo

    U okna, 2000

    Podrobné vyhledávání

    Podrobné vyhledávání a filtrace

    Datum vzniku
    Loading...
    Loading...
    Loading...