×

Jan Jedlička

SCROLLUJTE PROSÍM

Na tomto portálu se Janu Jedličkovi věnujeme už sedm let. Jeho pigmenty, fotografické cykly anebo speciálně vyvinuté světlotisky jsou pozoruhodné nepodbízivou krásou, zachycením mizející harmonie člověka a přírody i dokonalostí provedení. Je na nich patrná pokora pohledu, úcta ke stvoření i k tradici starých mistrů. Jan Jedlička nepřetváří ani nepřibarvuje realitu. Sbírá a rozemílá kámen a z toho prachu vyrábí pigmenty. Jako vzácný ostatek je pak nanáší na japonský ruční papír a vystavuje, abychom se rozpomněli, jak cenná je naše země a kultura. Zaznamenává to, co mizí, co bylo a už je jen otisk, zachraňuje ethos naší doby. Odtud jeho skeptický, ovšem zároveň živý a zvídavý pohled na měnící se svět.

Jan Jedlička je pozorovatel důkladný, který docela novým způsobem podal svědectví o specifické krajině, tamních lidech a zvláštnosti místní kultury. 40 let se vracel do toskánské Maremmy, která leží nedaleko města Grosseto na tyrhénském pobřeží Středozemního moře. Poznával ta místa, kde bažiny střídaly brázdy zemědělské půdy s vodními kanály a usedlostmi. Zachycoval tvář, duši a dech krajiny, kterou se člověk během staletí snažil s velkým úsilím měnit, kdežto ona se vracela ke svojí stvořené podobě.

Jan Jedlička zachycuje pozoruhodnosti světa vizuální a emocionální kvality. Používá přitom nezvykle mnoho technik - kresbu, malbu, grafiku, fotografii a film, přesto jeden vjem druhý nepřebíjí, ale prohlubuje. Tvoří totiž prohloubeným citem a rozumem, estetickou vytříbeností, v technické dokonalosti a čistotě. Pracoval jako šéfrestaurátor Muzea ve švýcarském Winterthuru, kde pečoval o sbírku moderního a současného umění. Restauroval díla třeba Paula Klee, Giorgia Morandiho, Pabla Picassa nebo Henry Matisse. Pracnost, kvalita provedení a pokora před uměleckým dílem, které vyžadovala jeho profese, uplatňuje ve svojí volné tvorbě.

Když roku 69 emigroval z Prahy do Švýcarska a Itálie, cítil se podle vlastních slov „jako žížala, která po amputaci musí dorůst“. Nové prostředí na něj působilo tak silně jinak, že začal hledat svůj výtvarný jazyk znovu. Měl v tu dobu za sebou pražskou AVU a výtvarně už se vyjadřoval po svém způsobu. To, co Jan Jedlička maloval v totalitním Československu, nazval kunsthistorik Vojtěch Lahoda [1]  pražským fantastickým realismem. V emigraci jakoby začal omezovat šíři vizuální informace a zesílil impulsy pro naši představivost. Inspiroval se konceptuálním uměním (land-artem a Spurensicherung (zjišťování stop), ale na rozdíl od svých západních vrstevníků krajinu nearanžoval a ani si nehrál na vědce shromažďujícího, jak sám říká, „pseudovědecká data“. Zůstal věrný osvědčeným technikám.

Z krajiny čerpal Jan Jedlička pigmenty k malování; dlouhé hodiny rozpouštěl zrno rozměrných měděných desek a tím je teprve připravil k samotné tvorbě a tisku mezzotinty. V cyklu Hills and Trees zase maloval zrcadlově obráceně kyselinou na čtyři různé desky. Výsledný soutisk vyžadoval mimořádnou koncentraci a představivost, ačkoliv fakt, že se jedná o grafickou techniku nikoliv akvarel, pozná jen málokdo. Podobně až po důkladném zkoumání je patrné, že sladkovodní mokřady v Padule zachycoval na starý papír (z renesanční Florencie). K fotografování používá speciální fotoaparát, který umisťuje horizont na střed. NASA používá týž při expedicích do kosmu. Vybrané fotografie mu pak tiskne speciální grafickou technikou světlotisku Kurt Zein ve Vídni, protože nikdo jiný to neumí. Knihy jeho fotografických cyklů vydává Gerhard Steidl, německý tiskař, nakladatel a bývalý dvorní fotograf Josefa Beuyse. Knihy vydané Steidlem, jenž dosud vyřizuje korespondenci jen na psacím stroji, se s jeho renomé dostanou ve světových galeriích. Podobně jako u Jana Jedličky se ovšem nejedná o staromilskou pózu z touhy se odlišit za každou cenu. Oba ctí to, co vymysleli naši předkové a co se osvědčilo. Vzpouzí se diktátu doby, tomu že nové nutně znamená lepší. Zato nové a lepší rozvíjejí, nebo na něj sami přicházejí.

Pražská výstava Jana Jedličky, kterou L.P. 2021 uspořádala Galerie hlavního města Prahy a my jsme i jí na webu umožnili „nový život“, sestává výhradně z děl vzniklých po emigraci. Výstavu inicioval a koncipoval Vojtěch Lahoda, bohužel se jí už nedožil. Připravila ji Jitka Hlaváčková. Výstava není navržena motivicky, ale podle místa vzniku v Itálii (Maremma a Grosseto), ve Švýcarsku (Rueschlikon), Velké Británii (Anglie, Irsko, Wales), cestou z Bazileje do Haagu a v Praze. Půdorys výstavních prostor je symetricky rozdělen na dvě části – na tu, kde jsou barevná díla a na tu kde černo-bílá. Můžete si vybrat, kde začnete s prohlídkou, nebo si výstavu projít s kunsthistoričkou Marií Rakušanovou díky audionahrávce v každé z místností.

Prohlídka začíná barevnými obrazy tzv. pigmenty. Zkraje 90. let nanášel Jan Jedlička pigmenty na japan natažený na plátně a umisťoval je do rastrů. Barva z prachu cest zde jak říká „vzniká svým sousedstvím“. Jindy jsou obrazy monochromní a barvu mění podle odrazu světla během dne. Na obraz Terra rossa Jan Jedlička nanesl až šest vrstev pigmentu. Začal tím nejsvětlejším tak, aby prosvicoval další postupně tmavší vrstvy. Podobně postupovali staří mistři. Věrného odstínu pleti (inkarnátu) dosahovali několika vrstvami barev. První podklad obsahoval kdysi velmi vzácný pigment zvaný zem zelená česká. Uvidíte jej ve druhé místnosti na portrétu města Velká zelená Praha. Tady už Jedlička s rastry nepracuje, protože prý k Čechám konstruktivní systém nejde.

Po desetiletí, všechna roční období, pozoroval Jan Jedlička měnící se formace krajiny s vodními kanály toskánské Maremmy. Sledoval (roz)hraní živlů a prostupnost viditelného světa.[2]. Chodil po pomyslné čáře (na kresbách vyznačené tužkou), po 20-30 krocích zastavil a pigmentem barvy země zachytil viděné. Vznikaly kartografické kresby s horizontem v nekonečnu. Červené skvrny jsou vodní kanály, ostatní je neidentifikovaná plocha. Krevní řečiště země mizí a zase nabývá na síle se změnou ročního období. Zachycen je tu průběh věcí v čase a prostoru. Nejde však o exaktní záznamy, ale o zcela nový způsob nahlížení místa, úplně jiný způsob, než jakého jsme my ostatní schopni.

Tvorbu Jana Jedličky v době po emigraci charakterizoval italský kritik umění Bruno Corá, kurátor výstav avantgardních umělců jako byl mistr modré Yves Klein, malíř prostoru prořezávající plátna Lucio Fontana, nebo Alberto Burri, lékař, který začal malovat až ve vězení jako válečný zajatec. Impozantního Corá si můžete poslechnout na videozáznamu během prohlídky. Corá se přijel podívat na výstavu Jana Jedličky do Prahy. V umění je zapotřebí, aby oko fyzicky ocenilo to, co vidí ve skutečnosti. Barvy, které používá Jan Jedlička, mají podle Bruno Corá svou „specifickou prašnost, matnost, jsou pro oči taktilní, skoro se dají očima osahávat“. Naživo se opět můžeme setkat s díly Jana Jedličky do 16. dubna 2023 v Domě umění ve švýcarském Zugu: Kunsthaus Zug.

Kvalitní reprodukce jeho děl (z doby před i po emigraci), jeho filmy, jeho audio komentáře, komentáře kurátorů a jejich odborné texty etc. ale můžete shlédnout na tomto portále už nyní, bez cestování, v klidu a jak často budete chtít. Už teď se můžete naladit na Jedličkovo meditativní tempo, pocítit lehkost, vtip a zároveň hloubku a závažnost jeho sdělení. Ve filmu Air, který natočil pro švýcarské Centrum pro globální dialog a na který se zde rovněž můžete podívat, hovoří vzduchoplavec a envirometalista Bertrand Piccard. Podle něj neničíme naši planetu z hlouposti nebo egoismu, ale protože si neuvědomujeme cenu toho všeho kolem nás. Jan Jedlička bystří naše vědomí, oživuje naši citlivost k přírodě a úctu k lidem, kteří mají vztah ke svým kořenům a hledají duchovní smysl. Když v sobě probudíme tuto citlivost, můžeme snad přežít důstojně. Právě jsme se dozvěděli, že už nás je přes osm miliard. Povětšině jsme ale poháněni nesmyslnou chtivostí a dál se bavíme nad propastí až ke zhloupnutí. Naléhavěji než tehdy se vrací Ježíšova slova z Olivové hory k apoštolům: „Co spíte? Vzchopte se, ať nevlezete do zkázy“ (Lk 22, 46). Byla by veliká škoda, kdyby se dílo Jana Jedličky stalo krásným epitafem ostatků naší země.
Pavlína Bartoňová, prosínec 2022
 

[1] Vojtěch Lahoda byl přední znalec dějin modernismu a avantgardy v českých zemích. Spolupracoval a přátelil se s Janem Jedličkou. S kurátorkami Jitkou Hlaváčkovou a Marií Rakušanovou Janu Jedličkovi a jeho dvěma bývalým spolužákům z AVU připravil roku 2016 v Praze výstavu, ke zhlédnutí je zde. Vojtěch Lahoda a Jan Jedlička se zasadili o vydání monografie malíře Jana Autengubera a vznik stálé expozice jeho děl v rodném Pacově, více zde.

[2] Ne náhodou si jedno z jeho děl Jana Jedličky vybralo světově proslulé hudební vydavatelství ECM na obal desky Jana Garbarka Visible World a na mnohé další obaly.

 

Galerie hlavního města Prahy, Městská knihovna
20. května 2021 - 5. září 2021
kurátoka Jitka Hlaváčková


Předmětem díla Jana Jedličky je pobývání v krajině, její pozorování a specifické formy jejího zaznamenávání. Tyto záznamy nemají mnoho společného s klasickým portrétem krajiny. Nejsou totiž výsledkem pouhého pohledu na ni, ale obrazem vnímání krajiny všemi smysly při pohybu skrz ni – v čase a v závislosti na jejích proměnách. Proto je i tato výstava koncipována jako sledování autorových kroků krajinou i cestami různých uměleckých strategií. Ukazuje, jak kombinací řady nejrůznějších technik a médií vznikají vícevrstevnaté obrazy míst, sledovaných obvykle v dlouhých časových horizontech. Fotografie se tu doplňuje s filmem, je přetisknuta heliogravurou nebo sítotiskem, transponována do mezzotinty nebo do kresby či malby tvořené nalezenými, vlastnoručně vyrobenými pigmenty. Každé Jedličkovo dílo je bez výjimky spojeno s určitým místem a časem, proto je výběr tematicky členěn podle tří geografických oblastí, kde autor nejčastěji pracoval: nacházejí se v Itálii, ve Velké Británii a v Čechách.

Maremmu, přírodní oblast na jihu Toskánska, objevil Jan Jedlička v roce 1977. Jeho útočištěm se tu stal starý dům poblíž Grosseta, kde pak dlouhá léta kreslil, maloval, fotografoval i natáčel filmy. Právě tato oblast se stala iniciačním a klíčovým místem Jedličkova dialogu s krajinou. Pro dokumentování jejího charakteru Jedlička bohatě rozvinul autorskou techniku malby lokálními pigmenty, vyrobenými z nasbíraných nerostů, hlíny, písků a prachu. Pigmenty klade buď systematicky vedle sebe na plátno, nebo jimi zaznamenává prvky krajiny – zpravidla detaily zavlažovacích kanálů tvořící na obrazech zdánlivě abstraktní motivy. V cyklech kreseb a grafik pak ukazuje změny tvarů těchto motivů při jejich sledování v čase a v pohybu. Hlavní nástroj pro práci s časem představují pro Jedličku dokumentační technologie – fotografie a film či video. Do rozsáhlých fotografických cyklů Jedlička promítá proměny denních a ročních dob, změny počasí a stavu vody. Technicky precizní časosběrné série fotografií tvoří protiklad k filmům, které v rámci stejných témat pracují s „tekutostí“, neostrostí a abstrakcí, přičemž odkazují na principy našeho vnímání skutečnosti v čase. Nenápadně přitom do zorného úhlu uměleckého pozorování vstupují také změny krajiny způsobené zásahy člověka. Antropologické aspekty krajiny jsou ostatně nedílnou součástí Jedličkova mapování a řada jeho filmů a fotografických cyklů se výhradně nebo částečně zabývá právě dokumentováním lidských činností.

První průřezová výstava Jana Jedličky mapuje všechna zákoutí jeho členitého díla tak, aby ukázala jeho soudržnou vnitřní strukturu v celé komplexitě. Autorské sondy do vybraných typů krajin a společenství ukazují Jana Jedličku jako umělce, chodce, průzkumníka a pozorovatele s mimořádně otevřenou myslí a zaostřenou pozorností.
Jitka Hlaváčková

 

Plánek prohlídky

Soubory ke stažení



Jan Jedlička

18. 10. 1944

Jan Jedlička se narodil v roce 1944 v Praze, kde studoval v letech 1962-68 na Akademii výtvarných umění. V roce 1969 emigroval do Švýcarska. Zpočátku pracoval jako ilustrátor a restaurátor. V roce 1977 poprvé navštívil Maremmu v jižním Toskánsku, která se stala centrálním motivem jeho práce. Zabývá se charakteristikou krajin podle jejich určitého geografického uzpůsobení (jižní Toskánsko, Irsko, Wales, Praha a okolí). Používá různé techniky – kresbu, akvarel, fotografii, zemní pigmenty, mezzotintu, sítotisky a film. Žije a pracuje v Curychu a v Praze.


Mezi světy
Prostředník, díky němuž věci promlouvají – umělec Jan Jedlička slaví sedmdesátiny
 

Dnes je malíři a fotografu Janu Jedličkovi sedmdesát let. Jeho dílo vykazuje intelektuální hloubku přesahující témata současné doby. Jak v životě, tak i v uměleckém díle Jan Jedlička dokáže propojovat časové vrstvy s evropskými kulturními oblastmi. Snadno tak překračuje hranice, které v dnešní době už téměř nevnímáme. Jeho dílo se vyznačuje hloubkou a intelektuální vynalézavostí výrazně přesahující aktuální témata.
 

Narodil se v Praze. Krátce po promoci na Akademii výtvarných umění v roce 1969 Prahu opustil. K tomuto důležitému životnímu kroku ho přiměly dvě zásadní události – upálení studentského aktivisty Jana Palacha a povolávací rozkaz na vojnu, s rizikem být postaven proti vlastním lidem. Odjel do Švýcarska a brzy se usadil v Curychu, kde žije dodnes. Našel si nové přátele, ale na švýcarské kulturní scéně kořeny nezapustil. Mezi těmi umělci vyznávajícími domáckou vychytralost a rádoby kosmopolitismus zůstal outsiderem. Za jeho skromností a upřímnou přátelskostí se skrývá téměř hmatatelný pocit, že žije na okraji, a on se tomu v podstatě nebrání.
 

Jedlička byl v době, kdy emigroval, akademickým umělcem v tom nejlepším smyslu slova. Svoji technickou zručnost uplatnil ve fantastickém realismu, který vyvíjel se spolužáky akademie v šedesátých letech. Jedlička si brzy uvědomil, že tyto výtvarné názory, které cizeloval ve své kulturně izolované vlasti, na Západě nikoho nezajímají. „Byl jsem jako žížala, která po amputaci musí dorůst,“ vysvětloval dodatečně. Když se časem zorientoval, zjistil, že má blízko k uměleckým směrům land-artu a Spurensicherung (zjišťování stop) – ty se v té době právě začínaly prosazovat v Evropě i Spojených státech. Jedličku přitahují přírodní jevy a jejich neustálé proměny, které se odehrávají přímo před našima očima. Nedůvěra k ideologickým sloganům a povrchním definicím skutečnosti, které ho provázely mládím, se stala jeho druhou přirozeností. Základními stavebními prvky jeho nových uměleckých děl se tak stal pohyb v určitém prostoru, přesná pozorování a jejich převod do umělecké formy.
 

Jedlička nalezl ideální místo pro práci v Itálii. Od konce 70. let pravidelně jezdí do Maremmy – výrazné pobřežní oblasti v jižním Toskánsku. Ta totiž představuje ideální protějšek jeho uměleckých představ. Na Maremmě ho lákají zvláštní krajinné formy a historická dimenze, která v ní dodnes jasně rezonuje. Právě tam v průběhu let vytvořil nejvýznamnější soubory pigmentových kreseb a maleb, fotografií a filmu.


Úsporné stopy
 

Maremma – už sám název této oblasti prozrazuje blízkost moře – je územím na pomezí, kde země a voda nejsou jasně oddělené. Znovu a znovu se prolínají. Jedinečnost této krajiny byla známa už v antice. Dnes je tento řídce obydlený kraj protkaný sítí kanálů, které svědčí o staleté snaze Medicejských krajinu zúrodnit. Změnili tok řeky, vysušili půdu a vydobyli tak z moře pruhy země.
 

Vezmeme-li si za průvodce Jedličkova umělecká díla, vstoupíme do nedotčené krajiny, kde příroda pohltila veškeré stopy lidské činnosti. Širá obloha táhnoucí se nad rozlehlou krajinou vzbuzuje Jedličkovu imaginaci. Úsporné tahy štětcem prováděných vodovými barvami mapují otevřený terén, z něhož se postupně vytváří krajina jen stěží postřehnutelnými prvky. Jedná se o stopy území, kde předměty ještě nenašly svou vlastní formu. Při pohledu na tyto kresby si vybavíme prehistorické jeskynní malby, hudební skladby nebo zvuky, které na okamžik zazní a hned zase zmlknou. Není divu, že András Schiff Jedličkovými obrazy před několika lety doprovázel svou interpretaci Beethovenových klavírních sonát.
 

Jedlička uplatňuje přístup neutrálního zprostředkovatele, jehož prožitek krajiny postrádá osobní rukopis i ve svých nejvýznamnějších malbách. Nechává krajinu samotnou promlouvat aniž by ji ovlivňoval autorskými představami. Také použité materiály přímo odkazují k zobrazovaným jevům: umělec získává barvy z hlíny a kamenů, které našel během svých chůzí. Rozemele je, sedimentuje a vytvoří z nich zářivé pigmenty. V ateliéru je pak smíchá s vodou a pojidlem a pak je na předem navlhčená místa lije na plátno. Tak vznikají lehce deformované, lidskou rukou nekontrolované formy, které se na plátně nenuceně skládají do pravidelného seskupeni. I v tomto případě se Jedlička snaží vyvarovat jakýchkoliv náznaků kompozice. Z tmavšího podkladu jemně vyzařují plné syté skvrny. Krajina na obrazech jako by sebejistě promlouvala sama za sebe. Je téměř nemožné toto dílo interpretovat nebo ho přeložit do běžného jazyka či diskursu.
 

Jedlička dlouho považoval fotografii za pouhou pomůcku při kreslení nebo malbě. Až mnohem později ji začal užívat jako techniku s vlastními uměleckými vyjadřovacími prostředky. Jeho systematická fotografická práce vyvrcholila rozsáhlým cyklem Il Cerchio (Kruh), který v roce 2008 vyšel knižně. Jedlička se v něm věnuje Maremmě. Déle než rok tam každé dva měsíce jezdil a snažil se zachytit proměnu krajiny v průběhu roku. Každý den od rána do večera ji procházel a pomocí fotoaparátu zachycoval změny vegetace a světla. V jeho podání si příroda v krajině zachovává svoji podstatu a bezstarostně neguje historické příběhy. Pro lidi jako by v ní ani nebylo místo. Fotografie dodávají této tiché jednotvárné krajině trvalou formální strukturu. Fotoaparát se zaměřuje na obzor dělící snímek přesně uprostřed. Zároveň je pozice kamery blízko země, takže pozorovatel má pocit, že stojí v bujné vegetaci a nad hlavou se mu majestátně klene obloha.
 

Člověk je součástí neustále se opakujících přírodních cyklů. Příroda tak nabízí jedinečnou perspektivu pro smysly. Připomeňme si, co americký  fotograf Robert Adams poznamenal na adresu svého kolegy Timothyho O’Sullivana, který v polovině 19. století doprovázel několik výprav na v té době téměř nezmapovaný Západ. Jeho fotografie, říká Adams, "komponoval člověk, ale odkazují ke stvoření, které je na nás zcela nezávislé.“
 

Živá historie
 

Střídání dní a historických epoch nemá na přírodu žádný vliv. Lhostejně zahlazuje naše pokusy o její zušlechtění, takže časem upadnou v zapomnění. Určitě nezajdeme příliš daleko, když budeme Jedličkův zájem o souvislosti mezi historií lidskou a krajiny – jak lze pozorovat na fotografiích z Maremmy – interpretovat na základě jeho kořenů.
 

Jedlička pochází z pražské měšťanské rodiny vlastenců, kteří měli zároveň blízko k myšlence multietnického rakouského státu. Při setkání s Jedličkou vyjde toto kulturní zázemí pokaždé rychle najevo. K jeho předkům patřili lékaři a právníci, jeho pradědeček – malíř František Ženíšek (1849 – 1916) - působil jako profesor na Akademii výtvarných umění v Praze. Navštívíme-li zámek Vrchotovy Janovice, kde Sidonie Nádherná z Borutína pravidelně hostila Rilkeho a Karla Krause, setkáme se s portrétem císaře Františka Josefa, který pradědeček namaloval. Oba – císař i malíř – zemřeli ve stejném roce. Dostáváme se tak k Jedličkovu druhému pradědečkovi. Desetiletý Bedřich Jedlička spolu s kamarády v roce 1866 sledoval bitvu u Sadové z kopce poblíž bitevního pole. Zděšený otec ho z nebezpečné zóny okamžitě odvedl. Čas ani historie nezanechaly po těchto událostech a jejich souvislostech žádné viditelné stopy, ale Jedlička si jich je dobře vědom – utvářejí skrytou významovou rovinu jeho díla.   

Heinz Liesbrock 
Neue Zürcher Zeitung, Feuilleton, 18. Oktober 2014, Nr. 242.
(překlad Pavlína Bartoňová)

 

Výstavy

Publikace

Filmy



Panorama Alt
Panorama Alt

Reflexe
Podrobné vyhledávání

Podrobné vyhledávání a filtrace

Datum vzniku
Loading...

Načítá se velký objem umění, prosím o chvíli strpení.

Loading...
Loading...