×

Ateliery členů UB 12 a jejich portréty

Síla lidské prostoty
Konec padesátých let u nás. Po procesech, hrdelních trestech intelektuálům jako byl Kalandra, po krachu měny, po dokonaném vazalství státu k režimu kruté despocie z východu, všude čouhala nouze, šeď a nepřátelství. Tehdy se shlukovali i rození solitéři do skupin, aby se třeba jen měli s kým bavit. Dnes jsou výtvarníci Adriena Šimotová, Václav Boštík nebo Stanislav Kolíbal známí spíš samostatně, ale právě oni začátkem 60. let spolu s dalšími umělci[1] založili skupinu UB 12 a opatrně formulovali společné prohlášení. Sdružili se kolem noblesního vzdělance a talentovaného malíře Václava Bartovského, který byl sice generačně starší, ale přátelil se s nimi a veřejně hájil jejich tvůrčí svobodu.

Bylo to v době, kdy soudruzi odmítli vydat monografii Henryho Moora nebo se pohoršovali nad dílem Lucia Fontany, zatímco svět obdivoval jeho originální pojetí prostoru. Stanislav Kolíbal vzpomíná na to, jak se tehdejší starosta Umělecké Besedy Vlastimil Rada vrátil z výstavy v Paříži a s pohrdáním zabedněného reakcionáře ostatním sděloval, že Fontanova plátna jsou prořízlá, soudruhu zhnus se o to víc, že skrz na skrz, prostě „durch“. Podobné výlevy mladé umělce iritovaly, až nakonec vystoupili ze Svazu II. krajského střediska, původně Umělecké Besedy, a založili vlastní skupinu, která by nezapřela moderní tradice. Pojítkem rozličných osobností se stala síla lidské prostoty Václava Bartovského, nutnost osobité poesie a vzájemné přátelství.[2]

Jeden ze zakládajících členů skupiny obešel zkraje roku 1962 ateliery svých kolegů s fotoaparátem v ruce. Zrovna ten, který se mezi nimi cítil jako enfant terrible a na rozdíl od tichošlápků, kteří se báli udělat hovadinu a zůstávali v šedých, šedohnědých nebo nazelenalých tónech byl moc barevnej. O většině členů UB 12 (studentech Josefa Kaplického) podle něj platilo to, co o Kaplickém řekl Vítězslav Nezval: Oděv anglický, malba francouzská, český Josef Kaplický. O všech dohromady prý platilo akorát to, že neměli společného nic. Byl to malíř zářivých barev, světla a jihočeských námětů Oldřich Smutný.

Smutný svými výroky provokoval, jeho snímky jsou ale jiné, vyvolané citem pro půvab jedinečné osoby. Na černobílé fotografii se mu líbila široká škála bílé, přes šedou až k černé, podněcující hloubku a fantasii. Fotil rád a hodně. Tváře přátel z UB 12 zachytil jakoby „zevnitř“, ztišené a zahloubané. Je vidět, že jsou spříznění, ale ne stejní. Každý má na režim a poměry jinou strategii, podporují se a zároveň si zůstávají vzdáleni. Chtějí vyjádřit to, čím žijí. Pro všechny je umění věcí vážnou, takže se liší výrazně. Jejich ateliery vypadají na Smutného fotografiích jako domovy obrazů a soch, které se v dennodenním kontaktu sžívají se členy domácnosti. Jedině tam jsou vidět v pravém světle svého zrodu.

Pro Smutného byl nejvíc umělcem UB 12 Jiří Mrázek, který ovšem stejně jako Václav Boštík a Václav Bartovský na představovaných fotografiích z roku 1962 chybí. Tvůrčí skupina UB 12 na jaře téhož roku poprvé vystavovala samostatně. Bylo to v suterénu domu U Topičů v Praze, původně soukromé galerii Františka Topiče, která byla roku 1949 znárodněna a v letech 1950 – 1991 vedená jako Galerie Československý spisovatel.Václav Boštík a Jiří Mrázek se ale účasti zřekli, zřejmě z ohleduplnosti k ostatním - předjímali, že by jejich díla byla pro cenzory nepřijatelná. Přesto výstavu provázely komplikace a byla několik dní zavřená. Některá díla přišla svazákům stejně moc „abstraktní“, nebo jinak nevhodná a musela zmizet. Týkalo se to např. plastik Věry Janouškové, nebo obrazu Krajina Jiřího Johna, která, jak vzpomíná Stanislav Kolíbal, byla pro soudruhy příliš temná, jako hrob. Václav Bartovský na Smutného fotografiích chybí, protože půl roku před výstavou zemřel.

Smutného optikou se můžeme podívat do tváří ostatním členům UB 12, do jejich ateliérů a na vzájemnost jejich děl ve výstavě „U Topičů“. Při on-line prezentaci na artforgood.cz jsme zachovali pořadí a množství snímků na kinofilmu a negativech 6x6 tak, aby bylo možné nahlédnout pod ruku umělců i do záměrů fotografa, což je o to zajímavější, oč s větším rozmyslem se tehdy mačkala spoušť. Některé snímky jsou pootočené pro pohodlnější prohlížení a všechny v takové kvalitě, aby se daly přiblížit do detailu. Filmový pás je podložený černě, aby nerušil jeho zubatý okraj. Fotografický materiál upravoval Ondřej Přibyl a zasahoval jen do té míry, aby nezmizela patina, tedy až na jednu výjimku. Tou si Oldřich Smutný podmínil zveřejnění snímků proto, aby nikomu neubral na kráse…

UB 12 už půl století neexistuje. Odpor jejich členů k bezobsažné popisnosti a jejich svobodomyslnost se bolševickému režimu pochopitelně příčily a v normalizaci všechna podobná uskupení zakázali. Jejich jednotliví aktéři ovšem zůstanou osobnostmi, které marxistickým teoriím a jejich stávajícím (sic!) zastáncům navzdory[3] duchovně působili na poválečnou generaci. Václav Bartovský krátce před formulováním Společného prohlášení skupiny UB 12 zemřel. Stal se vzorem pro lidi, kterým bylo umění svaté, pro které bylo vyznáním, za které člověk dá život. Na fotografiích je snad možné zahlédnout jakou „sílu má lidská prostota“, když není patetickou frází, ale vtělí se do jedinečných lidí.
Pavlína Bartoňová
 

[1] Zakládajících členů 14 UB r. 1961 bylo 14 – Bartovský, Boštík, Burant, Janoušek, Janoušková, John, Kolíbal, Mrázek, Mrázková, Prachatická, Smutný, Šetlík, Šimotová, Vitík. Zanedlouho poté se ke skupině připojila Kučerová a roku 1964 Zemina.

[2] Viz Společné prohlášení skupiny UB 12 vydané u příležitosti samostatné výstavy „U Topičů“ roku 1962 (naleznete ho na artforgood.cz - uvozuje fotografie z výstavy). Název skupiny zůstal od výstavy U Topičů, kde vystavovalo členů 12, nezměněn.

[3] Například kunsthistorička Milena Bartlová ještě dnes tvrdí, že ji nezajímá morální selhání jednotlivců, ani individuální hrdinství, protože „v produkci poznání o minulosti “nehrají velkou roli“. In: VODRÁŽKA Mirek. Výtvarné umění a jeho subverzní role v období normalizace. Demytologizační a detektivní příběh. Centrum pro dokumentaci totalitních režimů 2019.
___________________________________________________________________________________________________________

Poznámka, kterou nám zaslal Jaromír Zemina (18. června 2020)
Je dobře, že jste zas připomněli Oldřicha a skupinu UB 12. Text jste napsali moc pěkně, k jeho první části mám jen poznámku faktickou: Zřejmě se tam opíráte o to, co o členech UB 12 říkal sám Oldřich. Jestliže si to tak opravdu myslel, jeho hodnocení sebe a těch druhých ve skupině svědčí o jeho velké namyšlenosti. Říká-li o nich, že malovali jako tichošlápci, na rozdíl od něho opatrně, tedy vlastně konformně (aspoň já to tak chápu), neměl pravdu a křivdil jim. Ano, chovali se nenápadně, ale někteří z nich, zejména nejstarší Boštík a Vitík, malovali mnohem odvážněji než on, totiž nefigurativně, a Vitík navíc velmi barevně. 
A Boštíkova odvaha se projevovala naopak tím, že jako první u nás maloval bíle a šedě, pro mnoho lidí nebarevně, a přitom běl a šeď  zbavil neutrálnosti a udělal z nich plnohodnotné barvy, což byl čin revoluční. Ale byla to revoluce jako sám Václav tichá. To však Oldřich jaksi přehlédl. 
__________________________________________________________________________________________________________

Negativy opět na světě!
Když jsem v roce 2005 připravoval výstavu obrazů Oldřicha Smutného v Telči, posteskl si Oldřich, že na začátku 60. let nafotil ateliéry členů výtvarné skupiny UB 12, ale že už všechny negativy a fotky vyhodil. Litoval jsem toho také.

V následujících letech jsme se vídali stále častěji, pomáhal jsem mu s dalšími výstavami. Oldřich byl výborný společník a vypravěč, na UB 12 přišla řeč často.

Jednou mi Oldřich zatelefonoval, že jsou negativy opět na světě! Zachránil je před zničením jeho oddaný žák a přítel Miro Marko. Oldřich měl síť přátel hlavně z řad svých bývalých studentů scénografů, kteří mu do konce života pomáhali s mnoha praktickými věcmi.

Když opouštěl v roce 2010 svůj ateliér v ulici Nad Královskou oborou na Letné, řekl Miro Markovi, ať si zbytek věcí vezme, nebo ať je vyhodí. Díky němu byl tento historický a umělecký dokument nalezen a zachráněn a Oldřichovi po letech vrácen zpět.

Vidíme zde mimo ateliér a portréty samotného Oldřicha Smutného z roku 1962 i ateliéry a velmi vydařené portréty manželů Janouškových, Adrieny Šimotové a Jiřího Johna, Vlasty Prachatické a Stanislava Kolíbala, Daisy Mrázkové, Aleny Kučerové, Františka Buranta i výtvarného teoretika skupiny UB 12 Jiřího Šetlíka. Jaromír Zemina se ke skupině připojil až o dva roky později. Václav Bartovský na fotografiích také není, zemřel rok před jejich vznikem. Zvlášť působivé jsou portréty a pohledy do ateliéru Aloise Vitíka, který zemřel v roce 1972, dnes se o něm bohužel už moc nemluví. Ani do rozsáhlé monografie Mileny Slavické UB 12 se nepodařilo získat jediný Vitíkův portrét. Naopak Oldřichovy portréty výborně ilustrují knihu výtvarných textů Jaromíra Zeminy Via artis, Via vitae.

Zvláštní je, že na fotografiích chybí Václav Boštík, přestože jej měl Oldřich osobně velmi rád. Předpokládám, že je to proto, že v té době žádný ateliér neměl a pracoval doma v kruhu své početné rodiny. Svůj ateliér přenechal Jiřímu Johnovi, který neměl kde malovat.

Soubor fotografií Oldřicha Smutného je dnes nejen cenným historickým dokumentem, ale má i nespornou hodnotu uměleckou. To prokázalo už několik výstav, na kterých byly představeny mnohé jiné Oldřichovy fotografie.
David Bartoň

DAVID BARTOŇ  (narozen 1964). Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně a pracoval jako zemědělský inženýr, skladník, hostinský, keramik a ředitel Městské galerie v Telči. Od roku 1998 je kurátorem, galeristou a výtvarníkem. Maluje převážně krajinu Českomoravské Vysočiny. Stará se o umělecký odkaz Oldřicha Smutného a Václava Rožánka.

 



Václav Bartovský

22. 8. 1903 - 8. 8. 1961

1903 Praha ✚1961 Vůsí u Milevska

1915-1925
Studoval na reálném gymnáziu v Praze, které nedokončil. Navštěvoval soukromé malířské školy Rudolfa Vejrycha a Jaroslava Poše. Ve dvacátých letech navázal první kontakty s pražskou uměleckou scénou. Přátelil se např. se Zdeňkem Rykrem.
1928
První samostatná výstava v Domě umělců v Praze (Krasoumná jednota).
30. léta
Studijní cesty do Paříže, kde se seznámil s moderním francouzským malířstvím. Obdivoval především Henriho Matisse a Pierra Bonnarda. Po návratu do Prahy studoval techniku malby, zajímal se přechodně o kubismus a na konci třicátých let také o surrealismus. Psal pravidelně do časopisu Zdroj články o významných osobnostech českého a světového umění, zejména o francouzských malířích.
1948
Stal se členem Umělecké besedy, kde se setkal s Václavem Boštíkem, Jindřichem Chalupeckým a Jiřím Kolářem. Jiří Kolář mu věnoval svou básnickou sbírku Mistr Sun o básnickém umění. Samostatná výstava v Topičově salonu v Praze. Text katalogu napsali Jindřich Chalupecký a Jiří Kolář. Přispíval jako kritik a recenzent do denního tisku. Pracoval na monografii Bedřicha Vaníčka.
Od roku 1951 vedl výtvarné kurzy v Textilní tvorbě v Praze.
1958-1961
Sblížil se s mladými umělci (Jiří John, Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal, Vlasta Prachatická, Jiří Mrázek, Daisy Mrázková) na půdě II. krajského střediska SČSVU (Svaz československých výtvarných umělců), Umělecká beseda. Inicioval vznik skupiny UB12.
1960
V Nakladatelství československých umělců v Praze vyšla kniha Jiřího Padrty Václav Bartovský.


Zdroj: SLAVICKÁ Milena. UB 12 - Studie, rozhovory, dokumenty. Praha: Gallery ve spolupráci s Gema Art a o.s. OSVU, 2006, s. 306-311

 

 

Vybraná díla






















Václav Boštík

6. 11. 1913 - 7. 5. 2005

1913 Horní Újezd u Litomyšle ✚2005 v Praze

1933-1937
Studoval na ČVUT v Praze profesuru kreslení a deskriptivní geometrie.
1937-1939
Studoval malbu na AVU v Praze u prof. Williho Nowaka. V těchto letech se seznámil se sochařem Janem Křížkem.
1942 
Stal se členem Umělecké besedy. Oženil se. Manželům Boštíkovým se naro­dilo pět dcer. Vznikají první abstraktní kresby.
1945 
Dokončil studium na AVU v Praze v ateliéru grafiky. Prostřednictvím Jiřího Mrázka se seznámil se studenty UPŠ, budoucími členy UB 12.
1953 
Konfrontační výstava Václava Boštíka, Jiřího Johna, Stanislava Kolíbala, Daisy Mrázkové, Jiřího Mrázka, Adrieny Šimotové v ateliéru Václava Boštíka v Praze, Nad Královskou oborou 15.
1953-1955
Byl zaměstnán jako laborant a fotograf v Laboratoři vyšší nervové činnosti ČSAV.
1953-1959 
Realizoval spolu s Jiřím Johnem Památník židovských obětí nacismu v Pinkasově synagoze v Praze.
1956
Cesta do Paříže s Jiřím Johnem (s výstavou kreseb dětí z terezínského koncentračního tábora).
1957
Samostatná výstava v Alšově síni Umělecké besedy v Praze, vystavil svou abstraktní tvorbu.
1968
Samostatná výstava v Nové síni v Praze. Půlroční pobyt v Paříži.
1970
S nástupem normalizace se skupina UB 12 začala rozpadat a roku 1970 byla oficiálně zakázána.

Zdroj: SLAVICKÁ Milena. UB 12 - Studie, rozhovory, dokumenty. Praha: Gallery ve spolupráci s Gema Art a o.s. OSVU, 2006, s. 306-311

 

Výstavy

Vybraná díla






















František Burant

13. 2. 1924 - 17. 7. 2001

1924 v Železné u Berouna ✚2001 Praha

1940
Složil přijímací zkoušky na Státní grafickou školu v Praze. Byl totálně nasazen, nejprve pracoval dva roky ve strojírnách v Jinicích-Čenkově, pak až do konce války v berounské textilce.
1945-1947
Studoval na Státní grafické škole v Praze u prof. Zdeňka Balaše. Zde se setkal s Jiřím Johnem, Jiřím Mrázkem a Adrienou Šimotovou.
1947-1952
Vstoupil na VŠUP do ateliéru monumentální malby prof. Josefa Kaplického. Studoval společně s Jiřím Johnem a Adrienou Šimotovou. Na VŠUP studoval i grafické techniky.
1950-1951
Pracoval jako odborný asistent prof. Josefa Kaplického.
1952
Stal se členem SČSVU  (Svaz československých výtvarných umělců) a byl zařazen do II. krajského střediska SČSVU, Umělecká beseda.
1957
Účastnil se Výstavy pěti výtvarníků uspořádané v Alšově síni Umělecké besedy v Praze.
1958
Pro Československý pavilon na Světové výstavě v Bruselu vytvořil mozaiku, která byla oceněna zlatou medailí. Stal se členem SČUG (Sdružení českých umělců grafiků) Hollar, jehož výstavy pravidelně obesílal. V rámci spolku se podílel na aktivitách Skupiny G.
1960-1969
Pracoval jako odborný asistent v oboru sklářského výtvarnictví. V roce 1969 získal titul docenta.
1970
S nástupem normalizace se skupina UB 12 začala rozpadat a roku 1970 byla oficiálně zakázána.

Zdroj: SLAVICKÁ Milena. UB 12 - Studie, rozhovory, dokumenty. Praha: Gallery ve spolupráci s Gema Art a o.s. OSVU, 2006, s. 306-311

 

Vybraná díla






















Vladimír Janoušek

30. 1. 1922 - 8. 9. 1986

1922 Přední Ždírnice u Nové Paky ✚1986 Praha

1940
Ukončil trutnovské gymnasium.
1940-1941
Navštěvoval abiturientský kurz v Hořicích. Po jeho úředním zrušení byl zaměstnán u stavební firmy v Hostinném.
1941-1942 
Studoval na Škole uměleckých řemesel v Brně. Byl přijat do ateliéru prof. Karla Dvořáka na pražské UPŠ.
1942-1945
Totálně nasazen. Pracoval v Německu v oblasti Saska.
1945
Neuspěl u přijímacích zkoušek na AVU v Praze.
1945-1949
Studoval na UPŠ v Praze (od roku 1946 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP) v ateliéru prof. Josef Wagnera. Jeho spolužáky byli Miloš Chlupáč, Věra Havlová, Eva Kmentová, Zdeněk Palcr, Alina Szapocznikovová, Olbram Zoubek.
1948
Oženil se se sochařkou Věrou Havlovou.
1948-1949
Spolu s manželkou strávil dva semestry na AVU v Sofii u prof. Ivana Funěva.
1950 
Ukončil studia na VŠUP v Praze. Získal ateliér v Malátově ulici na Smíchově, kde pracoval do roku 1956. 
1952
Byl přijat do II. krajského střediska SČSVU (Svaz československých výtvarných umělců), Umělecká beseda. Zde se setkal s Václavem Bartovským a dalšími umělci budoucí skupiny UB12.
1955-1961 
Na základě soutěží získal a realizoval veřejné zakázky (reliéf pro Dům módy v Praze 1955-1956, reliéf Hudba pro vstupní prostor Československého pavilonu na Světové výstavě v Bruselu, 1958, pomník Karla Hynka Máchy pro Doksy, 1961).
1961-1970 
Opustil tradiční sochařský materiál, začal pracovat s osinkocementem, polyvinilchloridem, používal technologii svařování, kovové pláty a tyčovinu. Vznikají první mobilní plastiky.
1962
V Nakladatelství československých výtvarných umělců vyšla jeho monografie od Jiřího Šetlíka.
1964
Postavil ateliér v Košířích, kde pracoval až do své smrti.
1967
Zemřela jeho matka. První samostatná výstava s názvem Kyvadla a jiné sochy v Nové síni v Praze. Účastnil se sochařského sympozia v Liberci. Na Světové výstavě v Montrealu byla v Československém pavilonu umístěna jeho plastika Matka s dítětem.
1968-1970 
Realizace pro architekturu (rajský dvůr v rekonstruovaném Jiřském klášteře, plastiky s vodním prvkem pro Kajetánské terasy a další).
1970 
Pro Československý pavilon na Světové výstavě v Ósace vytvořil monumentální sousoší Hrozba války.
S nástupem normalizace se skupina UB 12 začala rozpadat a roku 1970 byla oficiálně zakázána.

Zdroj: SLAVICKÁ Milena. UB 12 - Studie, rozhovory, dokumenty. Praha: Gallery ve spolupráci s Gema Art a o.s. OSVU, 2006, s. 306-311

 

Vybraná díla






















Věra Janoušková

25. 6. 1922 - 10. 8. 2010

1922 Úbislavice u Jičína ✚2010 Praha

1941-1942
Navštěvovala rodinnou školu. Studovala na Odborné škole sochařsko-kamenické v Hořicích.
1942-1944
Studovala na UPŠ v Praze v ateliéru prof. Karla Dvořáka.
1945-1948
Studovala na UPŠ v Praze (od roku 1946 na VŠUP) v ateliéru prof. Josef Wagnera. Jejími spolužáky byli Vladimír Janoušek, Miloš Chlupáč, Eva Kmentová, Zdeněk Palcr, Alina Szapocznikovová, Olbram Zoubek.
1948
Provdala se za Vladimíra Janouška.
1948-1949 
Dva semestry studovala na AVU v Sofii u prof. Ivana Funěva. Seznámila se s lidovým bulharským uměním a s antickými památkami na území Bulharska.
1952 
Byla přijata do II. krajského střediska SČSVU (Svaz československých výtvarných umělců), Umělecká beseda, kde se setkala s Václavem Bartovským a dalšími umělci budoucí skupiny UB12. Získala spolu s manželem ateliér v Malátově ulici na Smíchově.
1957
Při příležitosti cesty do SSSR navštívila Moskvu, Leningrad, ruský klášter a chrámy v Zagorsku, chrám sv. Sofie v Kyjevě. Ve Varšavě navštívila ateliér Aliny Szapocznikovové.
1958
Studijní cesta do Řecka.
1960
Samostatná výstava s Adrienou Šimotovou v Síni Lidové demokracie na Karlově náměstí. Začala pracovat ve svém novém ateliéru na Břevnově. Vznikají šité tapiserie. Studijní cesta do Paříže.
60. léta
Začala používat osinkocement, ovládla technologii svařování, začala vytvářet sochy z uhelné strusky, reliéfy z bílé sádry s kovovými elementy, sochy a objekty z nalezených předmětů, vznikají první koláže z papírové makulatury.
1962
Navštívila Tigru Jiu v Rumunsku, kde se seznámila s církevními památkami, s dílem Brancusiho, s lidovým uměním.
1962-1964
Spolu s manželem staví ateliér v Košířích, který se stává v šedesátých letech významným uměleckým centrem.
1965 
Samostatná výstava v Galerii Václava Spály v Praze.
1966-1969 
Cesty do Egypta a do Itálie.
1970
S nástupem normalizace se skupina UB 12 začala rozpadat a roku 1970 byla oficiálně zakázána.

Zdroj: SLAVICKÁ Milena. UB 12 - Studie, rozhovory, dokumenty. Praha: Gallery ve spolupráci s Gema Art a o.s. OSVU, 2006, s. 306-311

 

Vybraná díla






















Jiří John

6. 11. 1923 - 22. 6. 1972

1923 Třešť ✚1972 Praha

1938
Ukončil měšťanskou Školu v Třešti. Vyučil se zámečníkem.
1941
Pracoval v továrně na stroje v Hedvikově. Vznikaly první perokresby pro místní studentský časopis Vítr.
1945-1946
Studoval rok na Státní grafické škole v Praze u prof. Zdeňka Balaše. Setkal se zde s Jiřím Mrázkem, s Jiřím Šindlerem a Adrienou Šimotovou.
1946-1951
Studoval na UPŠ v Praze (od roku 1946 VŠUP) v ateliéru prof. Josefa Kaplického, kde ve stejné době studovali Adriena Šimotová, Jiří Mrázek, Jiří Šindler, Jiří Schmidt. Prostřednictvím Jiřího Mrázka se seznámil s Václavem Boštíkem.
1947
V Praze v Topičově salonu shlédl výstavu Josefa Šímy.
1948
Václav Boštík postoupil Jiřímu Johnovi svůj ateliér v ulici Nad Královskou oborou 15 v Praze. Mezi oběma umělci vzniklo přátelství, jež mělo pro oba zásadní význam.
1951
Nastoupil dvouletou vojenskou službu. Objevil pro sebe poezii Borise Pasternaka.
1953
Oženil se s Adrienou Šimotovou. Vstoupil do II. krajského střediska SČSVU, Umělecká beseda. Zde se setkal s Václavem Bartovským. Zúčastnil se spolu s Václavem Boštíkem, Stanislavem Kolíbalem, Daisy Mrázkovou, Jiřím Mrázkem a Adrienou Šimotovou neveřejné konfrontační výstavy uspořádané v ateliéru Václava Boštíka. Pracoval jako brigádník na archeologických průzkumech na Zlatém koni u Koněprus, objevoval svět geologických vrstev a prostorů pod povrchem země.
1954-1959
S Václavem Boštíkem pracoval na Památníku židovských oběti nacismu v Pinkasově synagoze v Praze.
1956
Navštívil poprvé Paříž. Cestoval s výstavou dětských kreseb z terezínského koncentračního tábora (spolu s Václavem Boštíkem). Seznámil se s Janem Křížkem.
1957
Zúčastnil se Výstavy pěti výtvarníků v Alšově síni Umělecké besedy v Praze. V krajském středisku ČSVU se seznámil s Věrou a Vladimírem Janouškovými.
1958
Pracoval na ilustracích k Michelangelovým Sonetům.
1960
Narození syna Martina. Samostatná výstava v Alšově síni Umělecké besedy.
1961-1964
Ilustroval Dostojevského román Uražení a ponížení (nakl. Svět sovětů). Byl jmenován odborným asistentem na AVU v Praze, kde vedl večerní školu kreslení. Pravidelně se účastnil mezinárodních výstav grafiky, na nichž získal řadu ocenění (1963 stříbrnou medaili v Sao Paulu, 1964 cenu v San Marinu, 1965 v Lublani a Písku, 1966 v Luganu, 1967 a 69 získává cenu Václava Hollara, 1967 a 1968 cenu Klementa Gottwalda, 1969 cenu v Lublani, 1970 cenu za kresbu v Rijece, 1971 v Bielle byl vyhlášen jedním z nejlepších rytců své doby).
1964
Cesta do Paříže, kdo se seznámil s Josefem Šímou. Studoval dílo Joana Miróa a Maxe Ernsta. Alois Jirásek natočil na námět Jiřího Šetlíka krátký film o Jiřím Johnovi.
1965
Samostatná výstava v Nové síni. První příznaky chronického zánětu ledvin.
1966
Cesta do Švýcarska. Pracuje na ilustracích k Majákům Saint-Johna Perse, za které obdržel roku 1967 cenu nakladatelství Mladá fronta.
1967-1968
Realizoval tapiserii Krystaly pro Československý pavilon na Světové výstavě v Montrealu. Vytvořil tapiserii Rosa pro československé velvyslanectví v Londýně. Monumentální obraz Pohyb země pro budovu Federálního shromáždění v Praze. Tapiserie pro československé velvyslanectví ve Stockholmu.
1968
Cesta do Francie, setkal se s Josefem Šímou na jeho retrospektivní výstavě v Paříži.
1969
Cesta do Německa, Polska. Cesta do Francie s Adrienou Šimotovou. Navštívil Josefa Šímu v jeho ateliéru. Ilustroval Měsíce Karla Tomana, které vyšly v nakladatelství Mladá fronta. Tomáš Osolsobě natočil film Hovory s Johnem.
1970
Jaromír Zemina dokončil Johnovu monografii pro vydavatelství Obelisk (kniha vyšla až v roce 1988 v nakladatelství Odeon).
S nástupem normalizace se skupina UB 12 rozpadala, roku 1970 byla oficiálně zakázána.

Vybraná díla






















Stanislav Kolíbal

11. 12. 1925

1925 Orlová

1938
Po připojení Těšínska k Polsku se rodina odstěhovala do Ostravy. Studoval na Reálném gymnasiu v Ostravě-Přívoze.
1943
Jako host vystavoval na členské výstavě Moravskoslezského sdružení výtvarných umělců v ostravském Domě umění.
1944
Byl poslán na nucené práce do dolů v Ostravě. Úspěšně složil zkoušky na UPŠ v Praze. Škola však byla v tomto roce uzavřena. Ilustroval knihy Edgara Poea, Františka Halase a Borise Pilňaka. Poprvé se setkal s Václavem Boštíkem v nakladatelství Vyšehrad.
1945
Publikoval svůj článek Odpověď i manifest v periodiku Nástup jako obranu moderního umění proti ideologickým výtkám. Odjel studovat do Prahy do atelieru užité grafiky prof. Antonína Strnadela. Na VŠUP se setkal se studenty prof. Kaplického - Jiřím Johnem, Adrienou Šimotovou, Jiřím Mrázkem, Jiřím Šindlerem. Začal pracovat jako knižní grafik.
1948
Realizoval cyklus sedmi dřevorytů pro nakladatelství Václava Poura. V opuštěné vesnici v pohraničí natočil svůj první filmařský experiment. V řečišti Bečvy u Vsetína tvořil sochy z kamenů, které zásadním způsobem předznamenaly jeho pozdější sochařskou tvorbu.
1950
Ukončil studium na Vysoké Škole uměleckoprůmyslové. Pro nakladatelství Vyšehrad ilustroval Mickiewiczovy Balady a romance (nesměly být vydány). Začal studovat scénografii na DAMU u prof. Františka Tröstera.
1952
Byl přijat do SČSVU. Ve II. středisku na půdě Umělecké besedy se seznamuje s Václavem Bartovským a dalšími budoucími členy UB12. Pracoval na inscenacích pro divadla v Ostravě, Opavě a pro Národní divadlo v Praze.
1953
Získal ateliér v ulici Nad Královskou oborou 23 v blízkosti ateliérů Boštíka, Johna a Bartovského. Oženil se se sochařkou Vlastou Prachatickou. Ukončil studium scénografie. Zůstal na DAMU (až do roku 1959) jako externí učitel jevištní techniky. Začal se vážně a systematicky zabývat sochařstvím. Narodila se dcera Markéty.
1956
Narodil se syn Pavel.
1957
Zúčastnil se Výstavy pěti výtvarníků v Alšově síni Umělecké besedy (Burant, John, Kolíbal, Prachatická, Šimotová). Cesta do Řecka. V Národním muzeu v Athénách se setkal s archaickým řeckým uměním, zejména na něj zapůsobili sochy z Kykladských ostrovů. Ilustroval Strom pohádek (tato kniha byla důležitá pro vývoj české knižní ilustrace). Ilustroval knihy renesančího básníka Torquata Tassa a A. P. Čechova.
1958
Spoluorganizoval a zúčastnil se výstavy Umění mladých výtvarníků Československa v Domě umění v Brně. Spoluzaložil Blok tvůrčích skupin. Navštívil světovou výstavu v Bruselu. Objevil monografii Isama Noguchiho a knihu o Alexandru Calderovi, což jeho dosavadní pohled na sochařskou tvorbu.
1959
Cesta do Egypta, Sýrie a Libanonu.
1964
Realizoval plastiky pro výstavu Velká Morava na Pražském hradě. Navrhl řešení pro podpůrné zdi Nuselského mostu a reliéfní stěnu pro kancelář ČSA v Sofii. Cesta do Itálie. Navštívil Benátské bienále. V Miláně shlédl výstavu Lucia Fontány. Je zvolen do vedení sekce MSGR (malířů, sochařů, grafiků a restaurátorů) SČSVU (Svaz československých výtvarných umělců).
1965
Graficky upravoval měsíčník Výtvarné umění až do jeho zániku v roce 1970 (spolu s Jiřím Schmidtem). Podílel se na přípravě výstavy Paris-Prague a výstavu v Paříži instaloval. Jeho socha Stůl byla vybrána Guggenheimovým museem v New Yorku pro výstavu Sochařství dvaceti národů. Vytvořil první abstraktní plastiky.
1966
V Paříži instaloval výstavu českého kubismu v Musée national ďArt modeme. Přestěhoval se do ateliéru v Rooseveltově ulici v Praze 6. Realizoval střešní zahradu pro Československý pavilon na Světové výstavě v Montrealu.
1967
Instaloval výstavu Současného československého umění v Turíně a sám zde také vystavoval. Seznámil se Luciem Fontánou. První samostatná výstava soch v Nové síni v Praze. Za ilustrace ke knize Křišťálové sestry získal cenu v Bologni a výroční cenu nakladatelství Albatros v Praze.
1968
Podílel se na organizací výstavy Nová citlivost v Brně. Realizoval 18 m dlouhou zeď pro Československé velvyslanectví v Londýně. Studijní pobyt ve Vence (jižní Francie) v ateliéru Karolyho nadace. Účastnil se sympozia na Korčule (Vela Luka), kde se spřátelil s Achillem Perillim.
1969
Pracoval na plastice pro Československý pavilon v Ósace s názvem Pocta Japonsku. Získal půlroční stipendium Fordovy nadace, ale soudruzi mu nedovolili vycestovat.
1970
Samostatná výstava ve Špálově galerii v Praze. Účastnil se výstavy Between Man and Matter v Tokyu (výběr japonského kritika Yusuke Nakahary).
S nástupem normalizace se skupina UB 12 začala rozpadat, roku 1970 byla oficiálně zakázána.

Zdroj: SLAVICKÁ Milena. UB 12 - Studie, rozhovory, dokumenty. Praha: Gallery ve spolupráci s Gema Art a o.s. OSVU, 2006, s. 306-311

 

Výstavy

Vybraná díla






















Alena Kučerová

28. 4. 1935

1935 Praha

Dětství trávila u rodičů v Praze a u svých prarodičů ve Lhotě u Staré Boleslavi.
1950-1954
Studovala na Vyšší uměleckoprůmyslové škole v Křižovnické ulici v ateliéru prof. Rudolfa Beneše, kde se setkala se spolužáky Čestmírem Janoškem, Janem Švankmajerem, Theodorem Pištěkem, Karlem Neprašem, Naďou Plíškovou, Jarmilou Pešickou.
1955
Byla přijata na VŠUP v Praze ke Karlu Svolinskému. Ten ji však odmítl z kádrových důvodů, proto přešla do ateliéru Antonína Strnadela. Školu ukončila ve zkrá­ceném režimu v roce 1959. Na VŠUP studovala s Evou Bednářovou, Rudolfem Němcem, Zbyňkem Kučerou, Karlem Laštovkou, Marií Macháčovou a Vladimírem Kopeckým, který studoval u Kaplického. Kopecký ji seznámil s bývalými studenty Kaplického Adrienou Šimotovou, Jiřím Johnem, Františkem Burantem a Jiřím Mrázkem. Po ukončení studia ve druhé polovině padesátých let se věnovala grafické tvorbě.
1960
Na doporučení Šimotové se stála členkou skupiny UB12.
1961
Vznikl cyklus černých perokreseb jako ilustrace k básnické sbírce Šibeniční písně Christiana Morgensterna. Od prvních expresivně laděných abstrakt­ních kompozic přešla ke geometrické abstrakci.
1962
Provdala se za Vladimíra Kopeckého.
1965
První samostatná výstava v Síni Lidové demokracie na Karlově náměstí. 
1967
Samostatná výstava v Galerii Jaroslava Krále v Brně. Pro Československý pavilon v Montrealu vytvořila čtyři metry vysoké okno - leptané sklo s abstraktní kompozicí (vitráž zakoupili pořadatelé a byla umístěna v kanadské konzervatoři). První cena na mezinárodní soutěži grafiky Premio Biella.
1969
Čestné uznání na mezinárodním grafickém bienále v Lublani.
1970
Druhá cena na mezinárodním grafickém bienále v Krakově.
S nástupem normalizace se skupina UB 12 začala rozpadat a roku 1970 byla oficiálně zakázána.

Zdroj: SLAVICKÁ Milena. UB 12 - Studie, rozhovory, dokumenty. Praha: Gallery ve spolupráci s Gema Art a o.s. OSVU, 2006, s. 306-311
 

Vybraná díla






















Jiří Mrázek

22. 4. 1920 - 2. 3. 2008

1920 Praha ✚2008 Praha

1930-1939
Studoval na reálném gymnasiu v Praze. Jeho profesoři kreslení byli F. V. Mokrý a Pravoslav Kotík.
1937
Zapůsobila na něj výstava moderního francouzského umění. V pražské Arnoštově koleji na výstavě mladých umělců se seznámil s Václavem Boštíkem.
1939
Odmaturoval na reálném gymnasiu. Marně se pokusil o přijetí do ateliéru Williho Nowaka na AVU v Praze, kde v té době studoval Václav Boštík. Studoval profesuru kreslení na Vysokém učení technickém v Praze u prof. Cyrila Boudy, Oldřicha Blažíčka a Josefa Sejpky. Po uzavření vysokých škol nacisty studoval na Keramické škole v Praze.
1940-1941
Navštěvoval Ukrajinskou akademii prof. Ivana Kulce. V ateliéru Václava Boštíka se seznámil s Janem Křížkem.
1942
Marně se pokusil o přijetí na UPŠ. Tvořil první automatické kresby. Úspěšně složil zkoušky na Státní grafické škole v Praze, studoval rok u prof. Richarda Landera a Zdeňka Balaše, který měl velký vliv na jeho další umělecký vývoj. Setkal se zde s Adrienou Šimotovou, Jiřím Johnem a Jiřím Šindlerem.
1943
Byl přijat na UPŠ. V následujícím roce nacisté školu uzavřeli.
1944
Oženil se s malířkou Daisy Troníčkovou. Odjel s ní z Prahy a strávil rok na Českomoravské vysočině v obci Březiny u Svratky. Pracoval pro architekta ing. Jaroslava Čermáka a navrhoval užité umění pro církevní stavby.
1945-1949
Studoval na UPŠ (od roku 1946 na VŠUP) v ateliéru prof. Josefa Kaplického, jeho spolužáky byli Adriena Šimotová, Jiří John a Jiří Šindler.
1949
Ukončil VŠUP. V této době měl už tři děti. V 50. a 60. letech pracoval jako návrhář Textilní tvorby v atelieru tkaného textilu prof. Antonína Kybala (později Ústav bytové a oděvní kultury (ÚBOK). V polovině padesátých let zde působili Jindřich Chalupecký a Václav Bartovský. Stal se členem tvůrčí skupiny Užitého umění Bilance.
1952
Byl zařazen do II. Krajského střediska SČSVU, Umělecká beseda, do sekce užitého umění.
1953
Zúčastnil se v Boštíkově ateliéru první konfrontace tvorby umělců Václava Boštíka, Jiřího Johna, Adrieny Šimotové, Stanislava Kolíbala, Vlasty Prachatické a Daisy Mrázkové.
1958
Atelier textilní tvorby, jehož členem byl, získal na Světové výstavě v Bruselu v rámci expozice Československého pavilonu Grand prix. Cestoval do Bruselu.
1959
První samostatná výstavu v Alšově síni Umělecké besedy v Praze. Výstavu připravil Václav Bartovský. Cestoval do Paříže se zájezdem ÚBOK.
1964
Samostatná výstava v Galerii Václava Špály v Praze. Jiří Mrázek vystavil abstraktní obrazy. Výstavu navštívil Američan Lee Freeman z Chicaga, který se stal jeho celoživotním sběratelem. Díky jeho podpoře mohl opustit zaměstnání v ÚBOK a věnovat se volné tvorbě. Cestoval do Anglie.
1965
Získal významné ocenění na výstavách tapiserie v Mentonu a Lutychu.
1967
Mrázkovy tapiserie byly oceněny zlatou medaili na výstavě Československá tapiserie v Praze.
1968
Cesta do USA.
1970
Samostatná výstava v Galerii Platýz v Praze. Výstavu uspořádala Ludmila Vachtová.
S nástupem normalizace se skupina UB 12 rozpadala, roku 1970 byla oficiálně zakázána.

Zdroj: SLAVICKÁ Milena. UB 12 - Studie, rozhovory, dokumenty. Praha: Gallery ve spolupráci s Gema Art a o.s. OSVU, 2006, s. 306-311
 

 

Výstavy

Vybraná díla






















Daisy Mrázková

5. 5. 1923 - 14. 12. 2016

1923 Praha ✚2016 Praha

1938-1942
Studovala na Učitelském ústavu v Praze.
1942
Složila zkoušky na UPŠ v Praze, při přijímacích zkouškách se seznámila s Jiřím Mrázkem. Několik měsíců studovala na Státní grafické škole v Praze. Navštěvovala kurzy večerního kreslení Emanuela Frinty
1943-1944
Studovala v atelieru prof. Antonína Strnadela. Seznámila se s Jiřím Šindlerem a s Václavem Boštíkem. S pomocí přátel vytiskla manuskript  Canticum trium puerorum.
1944
Provdala se za Jiřího Mrázka. Strávila rok na Českomoravské vysočině v obci Březiny.
40. a 50. léta
Manželé Mrázkovi se přestěhovali do bytu v Sekaninově ulici v Nuslích. Daisy Mrázková se věnovala především svým třem dětem, narozeným v rozmezí let 1945-1949. Ve studiu na VŠUP nemohla pokračovat. Seznámila se s Václavem Bartovským. Ve druhé polovině čtyřicátých let se věnovala dřevorytu. V padesátých letech především portrétu.
1953
Zúčastnila se v Boštíkově ateliéru první konfrontace tvorby umělců Václava Boštíka. Jiřího Johna. Adrieny Šimotové, Stanislav a Kolíbala, Vlasty Prachatické, Jiřího Mrázka. Výstava se stala jedním z impulzů pro vznik skupiny UB 12.
1957
Na večeru poesie (Josef Červinka přednášel Morgensternovy básně v Hiršalově překladu) v Umělecké besedě poprvé představila své práce.
1961
První samostatná výstava s názvem Portréty (spolu s Vlastou Prachatickou) v Síni Lidové demokracie.
60. léta
Malovala krajiny s fragmenty figur a tváří a postupně dospěla k abstraktní tvorbě. Kromě své malířské tvorby se věnovala psaní a ilustrování knížek pro děti předškolního věku. V oblasti dětské knihy získala v průběhu šedesátých let postavení významné spisovatelky a ilustrátorky.
1964
Cesta do Anglie.
1969
Samostatná výstav a v Galerii Václava Špály. Vystavuje abstraktní obrazy.
1970
S nástupem normalizace se skupina UB 12 začala rozpadat a roku 1970 byla oficiálně zakázána.

Zdroj: SLAVICKÁ Milena. UB 12 - Studie, rozhovory, dokumenty. Praha: Gallery ve spolupráci s Gema Art a o.s. OSVU, 2006, s. 306-311
 

Daisy Mrázková byla malířka, kreslířka a spisovatelka Daisy Mrázková je jednou z největších autorek české literatury pro děti dvacátého století. Zároveň je tvůrkyní obrazů a jedinečných cyklů kreseb, které jsou svou definitivností a formáty v podstatě paralelou k její malířské tvorbě. Za války studovala dva roky na Uměleckoprůmyslové škole, zároveň se už se svým mužem Jiřím stýkala s okruhem umělců, kteří pak v padesátých letech vytvořili skupinu UB 12, soustředěnou kolem malíře Václava Bartovského (Václav Boštík, Adriena Šimotová, Jiří John, Daisy a Jiří Mrázkovi, Věra a Vladimír Janouškovi, Vlasta Prachatická a Stanislav Kolíbal ad.). S Václavem Boštíkem a Janem Křížkem ještě za války vytvořili tvůrčí společenství, v němž se zabývali hledáním archaického stylu. Z této přátelské duchovní atmosféry vznikla také její první knížka, cyklus linorytů Cantícum trium puerorum (1949). Malba, a o něco později, kresba tvoří základní kameny tvorby Daisy Mrázkové. Nejprve to byly portréty jejího nejbližšího rodinného prostředí a přátel vycházející z pochopení Bartovského cesty ke způsobu oprošťování obrazového tématu: postavy, portrétu a barvy, podobně jako tomu bylo v tvorbě Olgy Karlíkové. U obou je také zajímavá jejich další cesta směřující k abstrakci, v případě Daisy Mrázkové k duchovnímu pojetí barvy, podobně jako u Václava Boštíka, u Olgy Karlíkové k informelním strukturám a posléze k šifrám zaznamenávajícími pohyb a zvuky živé přírody. Malbě se Daisy Mrázková věnuje až do konce života, její obrazy tvoří abstraktní reminiscence krajin, moře a nebes, vlastně ploch, vůči sobě vymezených linií, spontánní a pohyblivou čárou nebo světlem v jeho duchovním obsahu.

Od konce padesátých let začíná malířka ilustrovat dětské knihy, nejprve doprovází příběhy jiných, jako byly irské legendy nebo ruské pohádky, v roce 1965 vzniká její první kniha autorská. Neplač, muchomůrko. Od tohoto okamžiku knihy píše, ilustruje a povětšinou i graficky upravuje. Když v roce 1975 psala knížku Neposedná Barborka, založila její příběh na Barborčině chápání světa v barvě. Svět může být pro člověka žlutý, červený nebo modrý, přičemž vstupem žluté do modré se svět zazelená. Jde o to otevřít brány barev: „Odmykání bran považuji za důležité, pravila Barborka." O tři roky později Daisy Mrázková psala a ilustrovala knížku Kluk s míčem (1978), která jí otevřela cestu k volné a nepopisné, neilustrativní kresbě: „...obtahovala jsem mimovolně hranice barevných skvrn připravených pro ilustrování. Kreslila jsem pak hranice i na čistém papíře: začátek abstraktních černých kreseb," říká. Emotivním podložím příběhů jejích textů se stává barva a čára jako ozvěny obrazů a kreseb. Kresba se v nich pak objevuje v mnoha podobách - jako černá kresba tuší a perem, barevná štětcem, pastelkami a později japonskými rozmývacími pastelkami, které do ilustrací vtahují vodu jako živel, v němž barva ožívá. Příběh není jen vyprávěním, ale současně i hledáním jeho řešení barvou, čárou, vymezující linií a strukturou. Obsahy příběhů jsou prosté, společenství lidí se v nich prolíná se zvířecím a na stejné úrovni komunikují. Vše je pak vloženo do prostoru přírody nebo prostoru domova. Ilustrace propojují příběh s barvou a kresbou a jejich strukturováním. Obsahy a tvůrčí problémy se v nich vzájemně prostupují.
Jan Rous

 

Vybraná díla






















Vlasta Prachatická

27. 11. 1929

1929 Staré Smrkovice u Hořic

1945
Navštěvovala Střední odbornou školu kamenosochařství v Hořících, kde pracovala pod vedením prof. Jaroslava Plichty (žák J. V. Myslbeka). Složila úspěšně zkoušky (ve věku 16 let) na AVU v Praze do ateliéru prof. Otakara Španiela. Jejími spolužáky byli Marie Uchytilová-Kučová, Milan Knobloch, Jan Mathé, Ján Kulich. V Praze bydlela u své tety, manželky violoncellisty prof. K. P. Sádla.
1951
Ukončila studium na AVU. Seznámila se se Stanislavem Kolíbalem. Jeho prostřednictvím poznává Jiřího Johna, Adrienu Šimotovou, Jiřího Mrázka, Vladimíra Janouška, Věru Havlovou-Janouškovou. Národní galerie v Praze zakoupila její sochařský portrét Maminka.
1952
Začala pracovat v ateliéru v ulici Nad Královskou oborou 23 (až do roku 1962).
1953
Provdala se za Stanislava Kolíbala. Narodila se dcera Markéta.
1956
Narodil se syn Pavel.
1957
Zúčastnila se Výstavy pěti výtvarníků v Alšově síní Umělecké besedy v Praze.
1967
Zúčastnila se výstavy Pět sochařů v Galerii Václava Špály (Kmentová, Pacík, Prachatická, Vinopalová, Zoubek). Vystavovala na sochařském bienále v Middelheimu (Belgie).
1969
Zvítězila v soutěži na portrét Jana Masaryka pro vstupní halu Černínského paláce ministerstva zahraničních věcí Československé republiky. K osazení busty ve změněných politických poměrech však nedošlo. Pracovala na portrétu Ludwiga van Beethovena pro zámek Hradec nad Moravicí.
1970
Realizovala pamětní desku skladatele J. B. Foerstra pro jeho dům ve Vídni.
S nástupem normalizace se skupina UB 12 začala rozpadat a roku 1970 byla oficiálně zakázána.

Zdroj: SLAVICKÁ Milena. UB 12 - Studie, rozhovory, dokumenty. Praha: Gallery ve spolupráci s Gema Art a o.s. OSVU, 2006, s. 306-311


Systematická práce na portrétech ustálila projev Prachatické jak ve smyslu nároků na stavbu formy, tak požadavků k vystižení jedinečnosti výrazu. Polaritu mezi nimi pokládala za hlavní klíč k souhrnné výpovědi o člověku. Vhled do jedinečného vesmíru osobnosti pro ni znamenal zaníceně pronikat do osobního zázemí portrétovaného, evokovat běh jeho života, uvažovat o jeho povaze a vlastnostech. Především jí šlo o pochopení jeho duchovního rozměru. Díky pronikavosti pohledu a sensibilní představivosti vstupovala ovšem do slojí lidkého nitra po špičkách a úměrně k vrozené plachosti se střehla překročit práh střeženého hájemství soukromí. Pojem člověka soustředila do podoby jeho hlavy a tváře, jež pro ni byly zrcadlem nesmrtelné duše. (Jiří Šetlík, In: Vlasta Prachatická, Portréty, Arbor Vitae, 2019)

Z pracovního postupu hlína - sádra - bronz ji (...) přitahovala nejvíc sádra, a to pro svoji možnost zásahů, úprav a dalšího opracování. Jestliže pak právě tento proces je v odlitku přítomen, z odlitku se stává ten potřebný a unikátní originál, neboď hlína pro svoji temnou barvu neprozrazuje často ani samoznému autoroiv tak úplně a přesně, co je už hotovo. Teprve sádra to vypoví. Proto i bronz v tomto postupu se jeví sice jako nejvíc "definitivní", ale zároveň nejmrtvější. Pak nezbývá, než aby na místo jednolité patiny, vyvolané chemikáliemi, nastoupila povrchová úprava malířského charakteru, tedy polychromie, která činí výsledek výpovědí živou, bezprostření a osobní. (Stanislav Kolíbal, tamtéž)

 

Výstavy

Vybraná díla






















Oldřich Smutný

17. 6. 1925 - 1. 9. 2013

Narodil se 17. června 1925 v Debři u Mladé Boleslavi. Původně chtěl být houslistou, ale od čtrnácti let se plně věnoval výtvarné činnosti. Po absolvování reálného gymnázia v Mladé Boleslavi, kde ho uváděl do světa umění Bedřich Mudroch, studoval v letech 1945–1950 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Jana Baucha a doplňkově na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 1951–1954 na Divadelní fakultě Akademie múzických umění u Františka Tröstra. Stal se jeho asistentem a na katedře scénografie vyučoval, později jako docent, třicet pět let malbě. Navrhl několik divadelních výprav, zejména pro Národní divadlo v Praze a Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, po léta fotografoval, za výtvarnou podobu animovaného filmu S  úsměvem dostal roku 1984 na Mezinárodním filmovém festivalu v Huescu 1. cenu. Napsal a fotografiemi ilustroval knihu Labutě, labutě…, vydanou roku 1982 a znovu v roce 1986. V šedesátých letech byl členem skupiny UB 12 a od roku 1992 členem obnovené Umělecké besedy.  Žil v Praze a v Putimi, kde 1. září 2013 zemřel.

1925 Debř u Mladé Boleslavi ✚2013 Putim

1938
Zemřela jeho matka.
1937-1944
Studoval na reálném gymnasiu v Mladé Boleslavi. Kresbu zde vyučoval Pravoslav Kotík a Bedřich Mudroch.
1945
Studoval profesuru kreslení na Vysokém učení technickém v Praze. Složil zkoušky na UPŠ v Praze.
1945-1950
Studoval v ateliérů prof. Jana Baucha na UPŠ (od roku 1946 na VŠUP). Jeho spolužáky byli Alois Klíma a Václav Kiml. Seznámil se se Stanislavem Kolíbalem.
1949
Zemřel jeho otec.
1950
Ukončil studium na VŠUP v Praze.
1951-1954
Studoval scénografii na DAMU v Praze v ateliéru prof. Františka Tröstra.
1952
Navrhl scénickou výpravu k Prodané nevěstě. Při práci objevil krajinu Jižních Čech, která se stala jeho trvalým inspiračním zdrojem. Stal se odborným asistentem v Trösterově ateliéru na DAMU.
1955
Oženil se s klavíristkou Žofií Kresákovou. Postavil dům a ateliér v Putimi v jižních Čechách, kde pravidelně pobýval a pracoval.
1957
Cesta do Řecka a NDR.
1958
Cesta do Bruselu.
1959
Cesta do Itálie a Sovětského svazu.
1960
Cesta do Itálie.
1962
Stanislav Kolíbal uvedl Oldřicha Smutného mezi umělce skupiny UB12. Byl pozván k účasti na její první výstavě v Galerii Československého spisovatele.
1968
Byl jmenován docentem na AMU. Navštívil poprvé Francii. Od tohoto roku jezdil do Francie každoročně. Pro interiér budovy Československé ambasády v Londýně navrhl a realizoval štukolustro.
1970
Na Světové výstavě v Ósace spolupracoval na realizaci interiéru Kanadského pavilonu.
S nástupem normalizace se skupina UB 12 začala rozpadat a roku 1970 byla oficiálně zakázána.




 

Výstavy

Vybraná díla

Filmy

Další informace






















Jiří Šetlík

2. 4. 1929

1929 v Praze

1940-1948
Studoval na česko-ruském gymnasiu a na reálném gymnasiu v Praze Michli.
1946
Vstoupil do Sociálnědemokratické strany.
1948-1952
Studoval dějiny umění na pražské filosofické fakultě u prof. Antonína Matějíčka, Jana Květa, Jaromíra Pešiny a estetiku u Jana Mukařovského. Po sloučení Sociálnědemokratické strany s Komunistickou stranou Československa se stává jejím členem.
1950-1954
Vojenská služba.
1956-1958
Aspirantura v Ústavu dějin a teorie umění ČSAV.
1958-1964
Stal se vedoucí sbírky moderního umění v Národní galerii v Praze. Připravoval spolu se svými kolegy výstavy Antonína Slavíčka, Jana Preislera, Josefa Kaplického, Otty Gutfreunda a další. Podílel se na koncepci stálé expozici moderního umění v Národní galerii a na přípravě české expozice pro Světovou výstavu v Bruselu. V roce 1964 musel opustil Národní galerii. Přijal funkci šéfredaktora časopisu Výtvarná práce.
1964-1968
Byl zvolen předsedou teoretické sekce Svazu výtvarníků. Byl členem redakční rady časopisu Výtvarné umění. Patřil k týmu pracovníků, kteří připravovali Světovou výstavu v Montrealu. Přednášel externě dějiny umění na AVU a na Univerzitě 17. listopadu. Jako výtvarný recenzent přispíval do časopisů Literární noviny a Plamen. Byl jmenován členem pracovního týmu, který připravoval Světovou výstavu v Ósace.
1967-1968
Šestiměsíční stipendijní pobyt ve Spojených státech amerických.
1968
Na základě konkurzu byl jmenován ředitelem Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, kde se podílel se na nové organizační struktuře.
1970
Byl vyloučen z Komunistické strany Československa, zbaven všech funkcí a veřejné činnosti. Pracoval jako stavební technik v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.
S nástupem normalizace se skupina UB 12 začala rozpadat a roku 1970 byla oficiálně zakázána.

Zdroj: SLAVICKÁ Milena. UB 12 - Studie, rozhovory, dokumenty. Praha: Gallery ve spolupráci s Gema Art a o.s. OSVU, 2006, s. 306-311
 

Vybraná díla

Filmy






















Adriena Šimotová

6. 8. 1926 - 19. 5. 2014

1926 Praha ✚2014 Praha

1941-1942
Studovala na soukromé grafické škole v Praze u prof. Jaroslava Švába.
1942-1945
Studovala na Státní grafické škole v Praze u prof. Richarda Landera a Zdeňka Balaše. Ve stejné době studovali na této škole Jiří Mrázek, Daisy Troníčková-Mrázková (pouze několik měsíců), Jiří Šindler, Vlastimil Berger, Dagmar Hejdová, Jiří Chadima.
1945-1950
Studovala na UPŠ v Praze (od roku 1948 na VŠUP) v ateliéru prof. Josefa Kaplického. Jejími spolužáky byli Jiří Mrázek, Jiří John, Jiří Šindler. Jiří Mrázek ji seznámil s Václavem Boštíkem.
1950
Byla přijata do II. krajského střediska SČSVU. Zde se setkala s Václavem Bartovským a navázala blízká přátelství s Věrou Janouškovou a Vladimírem Janouškem.
1953
Sňatek s Jiřím Johnem. Jiří John získal díky Václavu Boštíkovi ateliér v ulici Nad Královskou oborou 15, kde Adriena Šimotová rovněž pracuje. Zúčastnila se v Boštíkové ateliéru první konfrontace tvorby umělců Václava Boštíka, Jiřího Johna, Stanislava Kolíbala, Vlasty Prachatické, Jiřího Mrázka, Daisy Mrázkové. Výstava se stala jedním z impulzů pro vznik skupiny UB12.
1957
Zúčastnila se Výstavy pěti výtvarníků v Alšově síni Umělecké besedy v Praze.
1959
Cesta do Paříže se zájezdem Ústavu bytové kultury. Vznikají obrazy lyrické abstrakce.
1960
Narození syna Martina. Samostatná výstava (s Věrou Janouškovou) v Síni Lidové demokracie v Praze.
1965
Samostatná výstava v Galerii Československého spisovatele v Praze. Z výstavy je vybrána kolekce monotypů a kvašů pro bienále v Sao Paulu a pro Mezinárodní bienále mladých v San Marinu.
1967
Zúčastnila se Mezinárodního bienále grafiky v Lublani, které pak pravidelně obesílala až do roku 1983. Na těchto bienále získala řadu čestných uznání a v roce 1979 Grand Prix. Vznikly obrazy a kresby blízké nové figuraci.
1968
Samostatná výstava v Galerii Václava Špály. Cesta do Paříže s Jiřím Johnem na výstavu Josefa Šímy v Musée ď Art moderne. Seznámila se s Josefem Šímou.
1969
Cesta s Jiřím Johnem do Paříže, kde se opět setkala s Josefem Šímou v jeho ateliéru.
1970
Samostatná výstava v Galerii Václava Špály. Zlatá medaile na Mezinárodním bienále grafiky ve Florencii.
S nástupem normalizace se skupina UB 12 začala rozpadat a roku 1970 byla oficiálně zakázána.

Zdroj: SLAVICKÁ Milena. UB 12 - Studie, rozhovory, dokumenty. Praha: Gallery ve spolupráci s Gema Art a o.s. OSVU, 2006, s. 306-311


 

Vybraná díla

Filmy






















Alois Vitík

25. 6. 1910 - 7. 2. 1972

1910 v Mimoň ✚1972 Praha

1929-1934
Studoval na UPŠ v Praze u prof. Arnošta Hofbauera. Ve 30. letech čerpal z kubismu, fauvismu a expresionismu, později také ze surrealismu. Cestoval po Francii, Německu, Švýcarsku, Jugoslávii a Itálii, navštívil rovněž Sovětský svaz.
1943
Stal se členem Umělecké besedy. Ve 40. a 50. letech maloval figurativní obrazy s městskou tématikou, blízké poetice Skupiny 42. S umělci, kteří si později založili Skupinu 42, vystavoval v roce 1940 v Divadle E. F. Buriana v Praze.
1947
První samostatná výstava v Salonu výtvarného díla v Praze.
1952
Na půdě svazového střediska Umělecké besedy se sblížil s Vladimírem a Věrou Janouškovými, kteří jej přivedli do okruhu umělců budoucí skupiny UB12. Ve druhé polovině 50. let dospívá k abstraktní malbě.
1959
Výstava v Nové síni v Praze.
1960-1972
Vyučoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze na Žižkově.
1965
Samostatná výstava v Nové síni v Praze
Samostatná výstava (spolu s Věrou Janouškovou) v Galerii umění v Karlových Varech.
1969
Samostatná výstava v Galerii Jaroslava Krále Domu umění města Brna.
1970
S nástupem normalizace se skupina UB 12 začala rozpadat a roku 1970 byla oficiálně zakázána.

Zdroj: SLAVICKÁ Milena. UB 12 - Studie, rozhovory, dokumenty. Praha: Gallery ve spolupráci s Gema Art a o.s. OSVU, 2006, s. 306-311

 

Vybraná díla






















Jaromír Zemina

4. 4. 1930

1930 Přední Ždírnice (okres Trutnov)

Dětství a dospívání prožil hlavně ve Znojmě a v Brně, kde jeho otec Otakar Zemina, akademický malíř, učil na středních školách. Do své rodné obce se celý život vrací.
1942-1949
Studoval na klasickém gymnasiu v Brně, s roční přestávkou na konci války, kdy byl nucen navštěvovat reálné gymnasium v Jičíně a v Nové Pace.
1949-1953
Studoval dějiny umění a klasickou archeologii na filosofické fakultě Masarykovy university v Brně.
1953-1954
Pracoval jako asistent v Semináři dějin umění v Brně, po půlroce byl z ideologických důvodů této funkce zbaven.
1954-1956
Základní vojenskou službu prodělal v řadě míst v Čechách a na Slovensku, naposledy jako topograf.
1957
Vznikla tvůrčí skupina Brno 57, jejímž byl zakládajícím členem.
1958-1959
V Brně nemohl získat stálé zaměstnání, pracoval v Okresním vlastivědném muzeu v Tišnově.
1959-1961
Byl zaměstnán jako odborný pracovník v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze.
1961-1968
Byl přijat do Národní galerii v Praze, do sbírky moderního umění, kterou do roku 1965 vedl. V roce 1963 připravil soubornou výstavu Jana Zrzavého a knihu Svět Jana Zrzavého, roku 1966 byl kurátorem výstavy českého kubismu a sbírky Vincence Kramáře v Musée national ď Art moderne v Paříži, roku 1968 ve Velké Británii, v Belgii a v Holandsku.
1964
Stal se členem skupiny UB12.
1967
Ve spolupráci se Stanislavem Kolíbalem připravil výstavu současného českého a slovenského umění pro Societá Promotrice di Belle Arti v Turínu.
1970
Z ideových důvodů složil funkci vedoucího sbírky moderního umění Národní galerie a byl přemístěn na Zbraslav, kde měl odborný dohled nad depozitářem. Mimo Národní galerii připravoval ještě i větší intenzitou než dříve výstavy neoficiálního českého a slovenského umění.
S nástupem normalizace se skupina UB 12 začala rozpadat a roku 1970 byla oficiálně zakázána.


 

Vybraná díla

Filmy






















pohledem Oldřicha Smutného


Konec padesátých let u nás. Po procesech, hrdelních trestech intelektuálům jako byl Kalandra, po krachu měny, po dokonaném vazalství státu k režimu kruté despocie z východu, všude čouhala nouze, šeď a nepřátelství. Tehdy se shlukovali i rození solitéři do skupin, aby se třeba jen měli s kým bavit. Dnes jsou ... více

Hlava UB 12
dilo

Václav Bartovský, 1959

Zemřel Václav Bartovský (1961) ...

Zemřel Václav Bartovský (1961) ...

Václav Boštík
dilo

Na fotografiích chybí, přestože ...

František Burant
dilo

dilo

dilo

dilo

Věra a František Janouškovi
dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

Adriena Šimotová a Jiří John
dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

Vlasta Prachatická a Stanislav Kolíbal
dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

Daisy a Jiří Mrázkovi
dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

Oldřich Smutný
dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

Alois Vitík
dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

Jiří Šetlík
dilo

dilo

dilo

dilo

Alena Kučerová
dilo

dilo

dilo

dilo

UB 12 "u Topičů"
2. březen -8. duben 1962

2. březen -8. duben 1962

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

dilo

Podrobné vyhledávání

Podrobné vyhledávání a filtrace

Datum vzniku
Loading...
Loading...
Loading...