×

Tomáš Smetana Příběhy věcí

Věci vyprávějí své příběhy. Věci, kterými se obklopujeme, jsou stoicky klidní němí pozorovatelé našich životů, jsou neutrální a jaká hrůza, přežívají nás. Buď skončí na skládce, nebo se stávají součástí nových životů v nových souvislostech.
Tomáš Smetana, Bohnice, 6. 12. 2019 


Z umění se postupně „oddrobují“ kanonické druhy námětů jako jsou kompozice, krajina, portrét nebo zátiší. Psal o tom Jindřich Chalupecký ve 40. letech minulého století a odůvodňoval to tím, že se „dnešní“ malíř bojí skutečnosti, bojí se světa, ve kterém žije a pokouší se ho zapřít. Má-li umění znovu nabýt na ztraceném významu, musí se podle Chalupeckého vrátit k věcem, mezi nimiž a s nimiž je člověk v každodenním, obyčejném životě, který je účastí na dramatu úděsném i slavném.

Svět, ve kterém žijeme my dnes, jako bychom si čím dál tím méně pouštěli k tělu. Věci a lidi nebo města i země opouštíme příliš snadno a vyměňujeme je za jiné. Zbývají mraky fotek a zážitků. Běžný truhlář při práci poslouchá uřvanou radiovou stanici, zatímco v předminulých stoletích se modlil. Z výsledku jejich práce je zřejmé, kterému z nich se okno do světa povedlo líp.

Tomáš Smetana nepatří mezi ty, kteří se utíkají k abstrakci. Portrétuje svoje přátele (viz cyklus Přátelé), vytváří zátiší a koláže. Představovaný cyklus zátiší jsme nazvali Příběhy věcí. Věci, zhmotnělé vzpomínky, nás neopouštějí, čekají na to, až opustíme my je. Smetana to vyjadřuje ve svých kresbách. Kreslí pomalu a náročně věci, které se nechvějí a jako by i tím říkal: Zpomal! Dlouhé hodiny zachycuje pečlivě sestavné konstelace předmětů, aby celkem zamířil k významu.

Boty, rukavice, skleničky, řezané květiny a hračky kreslí mikrotužkou, občas barevnou tuší nebo pastelkami. Vyhledává přitom plochy, které odrážejí a přeskládávají realitu kousek po kousku - zrcadla, nerezové nádobí nebo křišťálové sklo. Smetana obsazuje bílou plochu po drobných úsecích, chaos odlesků světa se postupně mění v řád na papíře, tak se pak jeví očím.

Vybrané kresby doprovodil jejich autor texty, ty starší jsou prostě popisné, ukážou Vám něco, co při kvapném prohlížení obrazů neuvidíte.
Zpomalit a promýšlet třeba to, co chtěl Oscar Wilde v podobném duchu pojmenovat slovy: „Odpor devatenáctého století k realismu, toť vztek Kalibana, který vidí v zrcadle svou vlastní tvář“. Podle Wildova výroku z Obrazu Doriana Greye i děl Tomáše Smetany „Skutečné mysterium světa je v tom, co je vidět, ne v tom, co nevidíme…“
Pavlína Bartoňová



Tomáš Smetana

23. 12. 1960

Narodil se ve svatvečer Štědrého dne roku 1960 v Praze. Vystudoval Akademii výtvarných umění v atelieru prof. Arnošta Paderlíka. Po ukončení studií roku 1985 se živil jako písmokameník náhrobků na hřbitovech a jako noční hlídač Národní galerie v Anežském klášteře (spolu s Václavem Stratilem). 1990 odjel na studijní pobyt do Paříže. Dlouhá léta učil - nejprve jako lektor večerního kreslení na Florenci, pak na Žižkovské ZUŠ a na Fakultě architektury v Ústavu kreslení a modelování v Brně, nakonec v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře. Žije a tvoří v Praze.
 


Do bytu ve Sněmovní ulici 8 jsem se přestěhoval roku 1982. Původně raně barokní, architektem Josefem Fantou klasicistně přestavěný dům se pyšní největším balkonem na Malé Straně. Můj pokoj byl tak velký, že syn předchozího nájemníka pana Janduse v něm jezdil na kole; s přilehlým balkonem mi připadal jako salon z 19. st. a já, salonní umělec, který se živí portréty honorace kreslených na zakázku podle živých modelů. Tajuplná atmosféra Malé Strany pronikala do mých obrazů kreslených výhradně mikrotužkou a černobíle.

V roce 1997 jsem byl novým majitelem domu donucen se vystěhovat. Ztratil jsem část svojí identity. Tehdy začala má pouť po bytech, které jsem používal jako atelier. S manželkou Klárou jsme se přestěhovali do Nového Města na Moravě, tam vystřídali 3 adresy, potom do Kutné Hory, kde jsme se stěhovali „jen“ dvakrát. V Praze jsem začal obývat 2kk v 11. patře panelového bytu v Bohnicích.

Po odchodu ze Sněmovní jsem začal kreslit nejen doma, ale i v bytech svých známých a přátel. Bylo jich víc jak 30. Po určité době jsem totiž prostor energeticky vysál, řekněme vypálil a musel jsem jít jinam. Znovu a znovu jsem hledal nové předměty, jejich příběhy a souvislosti. Na Moravě to bylo snazší, protože se našli přátelé a známí, kteří mi umožnili kreslit ve svém bytě přes den, kdy byli v práci. V anonymní Praze je to daleko těžší - důvěra je méně obvyklá.
ts

Kresby
Vytvořit si tradici; převzetí a projekt

„To, že tradice, již jsem se rozhodl převzít, pro mě existuje, způsobuji já sám“, píše Merleau-Ponty v úvodu ke svému stěžejnímu dílu Fenomenologie vnímání.

Podle tohoto francouzského filozofa není tedy tradice dána, naopak - tvoříme ji my sami, když se rozhodneme převzít, vyzvednout z naší minulosti něco, co si přejeme vzít s sebou do budoucnosti. Protože „to, co jsme si osvojili, je skutečně osvojeno teprve tehdy, převezmeme-li to do nového myšlenkového pohybu“ . Rozhodneme se dovést dál část vlastní historie. Merleau-Ponty říká, že „živá přítomnost je trhána mezi minulost, již přebírá, a budoucnost, kterou rozvrhuje“ . Tradice tedy existuje tam, kde určitý rozvrh, projekt (franc. projet) vychází z převzetí (franc. reprise) minulého a kde převzetí vstupuje do budoucího projektu.

Nejdůležitější funkcí tradice není býti vzpomínkou, nýbrž zajistit mi základ pro nový projekt, neboli slovy Merleau-Pontyho rozvrh do budoucnosti. Teprve když tradici přebírám, když ji beru na sebe, zavazuji se k tomu, že pro mě skutečně bude existovat, že se stane mnou samým. A možná je to i tak, že se musím přisvojit své tradici, abych sám sebe zřetelně vnímal ve vlastním kontextu.

Zvyky, zapomenutí a nový život

Tradici vysvětluje Merleau-Ponty citátem Edmunda Husserla jako „schopnost zapomenout zdroje a zajistit minulému nikoli přežití, což je zbabělá podoba zapomenutí, ale nový život, což je vznešená podoba paměti“.

Zvyky hrají v našem životě rozhodující roli. Vyznačují se právě tím, že zapomenuly na své zdroje, jsou minulostí, která působí v současnosti, aniž bychom si toho byli vědomi. Zvyk se stane zvykem teprve tehdy, když se usadí. Jakožto usazeniny, sedimenty představují zvyky nutný základ naší existence a možná především naší tělesné existence. Ale Merleau-Ponty se ptá: „Jestliže zvyk není znalost ani automatika, co tedy je?“ A odpovídá: „Je to vědění, které sedí v rukách, aktivuje se jen při tělesné námaze a jež nelze přeložit do objektivních pojmů“ . Zvyk, o němž Merleau-Ponty mluví, „čistá forma vzpomínky“, je motorická schopnost usazená v těle, druh důvěrnosti získané cvičením. Neříkáme bezdůvodně, že cvičení dělá mistra. Neznají to jen řemeslníci a hudebníci, jde o všeobecně platný zákon pro všechny, kdo mají nějaké tělo. Cílem repetitivních cvičení je právě přesunout schopnosti z vědomí do prstů, osvobodit je od vědomého řízení a zároveň je nezredukovat na čirou automatiku.

Tradice je jak zapomenutí, tak vzpomínka, nese nás vpřed zároveň s tím, co my, nositelé tradice, neseme ji. Je to proces vznikání: rozvrh, cvičení, usazení, zapomenutí, převzetí, osvojení, nový rozvh. Vznikání je existenciální podmínka, která podle fenomenologů stojí za dvěma velkými konstrukcemi západní filozofie: čistým vědomí a neživou hmotou. Ale nejde tu jen o existenci ve filosofickém smyslu slova, jde i o konkrétní, každodenní praxi, kde působí tělo – a to nikoli jako čisté vědomí, ani jako neživá hmota.

Určité podoby umělecké praxe ozřejmují tradici jakožto neustálý proces vznikání, kterým skutečně je.

Tomáš Smetana

Lze říci, že si Tomáš Smetana při kreslení vytváří tradici. Děje se tak právě nepřetržitým přebíráním příběhu, který žije. To, že někdo cítí silnější potřebu než jiní vnímat sám sebe v souvislostech, v kontinuitě a tradici, pramení zřejmě z důvodů osobních. Tato osobní tradice zajišťuje umělci kontinuitu, díky níž je jeho práce jedinečná a zároveň rozpoznatelná. V tomto případě však tradice předpokládá technickou zručnost, která vychází z mnohaletého cvičení a uložených zvyků, tedy z motoriky, která dovoluje umělci tvořit díky oné zvláštní směsici soustředění a nepřítomnosti ducha, kterou se vyznačují zvyky: „ Práce plyne sama od sebe. Nepotřebuji se soustředit, mohu vystoupit ze sebe, pohybovat se v prostoru. Důležité je chvíli vydržet, dát si čas. Kresba nemůže být hotová za jediný den. Nekreslím proto, abych nakreslil obraz, kreslím, abych cítil, jak čas plyne. Hlavní je naplnit den nějakou činností a neobtěžovat rodinu.“

Trvání je tedy pro Smetanu důležité při výběru techniky i motivů:

Technika

Způsob, jakým Smetana kreslí, je výsostně pomalý. „Je to určitý velmi pomalý způsob, jak se smířit s vlastními myšlenkami. Nejde mi ani tak o kresbu, je to spíše kontemplace, způsob, jak být přítomný. Jde o zážitek z toho, že trávím hodinu za hodinou na tomtéž místě. V kresbě se to odráží. Pomalost, proces zrání a proces myšlení jsou důležité.“ Smetana klade důraz na to, že jeho práce je ruční prací. „Není to nic jiného než grafická ruční práce. Ruční práce, kterou jsem se naučil sám. Díky stovkám kreseb, které jsem vyšrafoval.“

Můžeme plným právem říci, že kresba je pro něj už zvyk, že ji má v prstech. „Šrafoval“, jak říká, od začátku 90. let. K tomu, aby mu ruka pracovala a nacházela řešení, která potřebuje, už nepotřebuje být plně vědomě přítomen. I největší formáty šrafuje trpělivě malinkatými čárkami. Jeho šrafování bývají sice řidší či hustší, v poslední době však zahušťuje mnohé plochy tak dlouho, až získají tmavou, téměř hedvábnou hloubku. Mikrotužkou a nejtenčími tužkami, které sežene. Je přesvědčen, že energie, kterou do pracovního procesu vkládá, se střádá do energie obrazu: „Schválně se omezuji na tužku a vyplňuji celou plochu. Zahušťuji kresbu energií.“ Ale dělá to i proto, aby ony malé, rytmické pohyby ruky, které šrafování ploch vyžaduje a které představují už součást jeho motoriky, získaly čas a mohly ho dovést do stavu meditace, kdy ruka pracuje, zatímco duch putuje. V té chvíli se cítí nejvíce tvůrčí.

V určitém období, krátce po roce 2000, začal používat i barevné tužky, které však mají jinou funkci: „Když kreslím barevnou tužkou, kreslím tvrdě, odreagovávám se.“ Plochy pak téměř svítí a jsou intenzivně syté. Jindy vybarvuje části tužkové kresby tuží: „Jde o důrazy. Tuž je transparentní a obsah je i vidět nadále. Jako na starých fotkách.“ Zatímco barevnou tužkou vzniknou nepropustné plochy, vytváří tuž průhledný prostor.

Architektonické části vyznačuje liniemi, jinak ale buduje své kresby těmito čárkami, jednou vedle druhé, po desetitisících. Smetanovy kresby jsou někdy neskutečně detailní, ale nikdy přemrštěně puntičkářské, snad právě proto, že jeho ruku převáží duch. Ruka a duch se drží navzájem v šachu. Smetana sleduje práci s onou nepozornou pozorností, kterou popisuje Merleau-Ponty. Nevlastní obraz předem, má jen nejasnou představu, kterou mu ruce postupně ozřejmují. „Nerozhoduji o budoucnosti. Postupuji tak, že činím rozhodnutí po pořádku, jedno po druhém.“ „Někdy má člověk pocit, že kresba bude zajímavá.“ „Nikdy neudělám žádný ukvapený krok. Nakreslím něco tam a pak mě napadne, že mám dokreslit něco jiného, až to mám takhle nakresleno celé.“ Samozřejmě, že kresbu kreslí Smetana, ale prožívá to tak, že kresba se ukazuje, že díky oněm čárkám, které tužkou pokrývá papír, kresba vzniká.

Motivy

Kresby jsou jasně figurativní, i když ne přímo naturalistické, představují lidi nebo věci nebo obojí zároveň. „Na začátku jsem stylizoval, teď se blížím realismu.“ Možná je to druh „fantaskního či magického realismu“. Osoby, které kreslí, jsou přátelé a známí nebo členové rodiny, věci na jeho kresbách zase bývají běžně po ruce: nábytek, hračky, boty, tapety, koberce, přičemž zvláštní místo zaujímají hladké, částečně průsvitné povrchy skla, plastových folií, zrcadel, hrnců. „Zátiší představuje odrazy minulosti“ . Odrazy nejsou jen opakováním toho, co zrcadlí, přebírají je, a tudíž ozřejmují život, jenž už žijeme a jenž se buď rozhodneme přehlížet, nebo si jej osvojíme. Smetanova práce je nepřetržitým procesem přebírání, kdy vezme každodenní inventář, prozkoumá jej a přijme nebo vyloučí ze své osobní tradice, kterou si uměním buduje.

„Nesu kufr a do něj ukládám věci, vlastně zcela náhodně, třeba otcův popelníček nebo matčiny boty. Přesto to neberu úplně vážně, třeba to ani nejsou máminy boty. Vzniká určitá legenda, vytvářím si osobní mytologii.“ Ony boty na podpatcích, které možná jeho matce patřily a možná ne a ve kterých podle Smetany tancovala, vystupují už na jeho raných kresbách. Znovu je převzal a začlenil do svojí „osobní mytologie“. I kdyby byly fiktivní, jsou přesto reálné, protože mají schopnost zpřítomnit zemřelého ve Smetanově tradici.

A to se netýká jen matky, týká se to celého světa minulosti: „Několik předmětů se na mých kresbách stále opakuje: prvorepublikový koberec, kubistický psací stůl tety Vlasty, odkládací stolek, židle, prádelník – věci, ke kterým mám nějaký vztah. Připomínají dobu, kdy existovaly předsíně, salóny i ložnice, dobu s určitými estetickými a lidskými hodnotami, která měla svou noblesu. Tehdy se přikládala hodnota i ruční práci.“

Předměty z minulosti hrály v komunismu jinou roli než v dnešní době. Nyní už ztratily svůj význam, říká Smetana, najdeme je v kavárnách a restauracích jako dekorace, které nic neznamenají. Ale tehdy byly vzácné a plné smyslu. Těch pár věcí, co jeho babičce ještě zbylo, nebyly jen úlomky odrážející svět, který komunisté roztříštili, nešlo jen o předměty ze světa, který Smetana nikdy nepoznal, ale představovaly možnosti v jeho vlastním životě. Když byl jako kluk na návštěvě u babičky, vyprávěla mu o svém otci, který byl osobním lékařem bulharského cara, i o svém muži, Smetanově dědečkovi, který byl evangelickým biskupem v Československu. To byly jiné barvy a zvuky, než Smetana viděl ve svém okolí na sídlišti, kde vyrůstal, barvy a zvuky, které mohl buď do vlastní tradice přibrat, nebo je z ní vyloučit.

Smetana nekreslí psací stůl svojí pratety z nostalgie. Nepotřebuje majetek, který komunisté vyvlastnili, stačí mu jedna bota, a ta dokonce ani ve skutečnosti nemusela patřit jeho matce, a přesto mu ji může přibližovat. Tradice není totéž co muzeum. Stejně jako Merleau-Ponty nahlédl, že tradice nespočívá v tom zajistit minulosti přežití, nýbrž dát jí nový život, tak není tradice, kterou se Smetana rozhodl převzít, minulostí, nýbrž rozšířením přítomnosti a otevřením do budoucna: „Někdy má předmět určitou minulost a může vyprávět příběh. Sbírám příběhy, které se váží k mým kresbám.“ Pak bezvýznamné získává nový význam, když jej Smetana přebírá do své kresby, a zvlášť když jej přebírá znovu a znovu a trvá na tom, že věci představují souvislosti v rámci osobní tradice.

Nebylo by správné říci, že je Smetana v područí okolností, v nichž tvoří, či lidí, které postrádá. On sám se jim ve chvíli, kdy je přebírá do své práce, při-svojuje, a dává jim nový život, když je do svého světa bere.

Ve svém popisu vzniku uměleckého díla kritizuje Merleau-Ponty mezi přístupy dějin umění jak životopisnou metodu, která vnímá umělecká díla jako odrazy vnějšího života umělce, tak metodu psychoanalytickou, v níž představují díla odraz umělcova vnitřku. Obě perspektivy jsou redukcionistické do té míry, nakolik jejich deterministická vysvětlení přehlíží ono tvořivé přeformování okolností umělcova života, které jej právě jakožto umělce vyznačuje: „Pokud se postavíme dovnitř do malíře, abychom se zúčastnili onoho rozhodujícího okamžiku, kdy se to, co mu bylo dáno jakožto jeho tělesný osud, osobní dobrodružství a historické okolnosti, krystalizuje jakožto ‚motiv‘, pak nahlédneme, že jeho dílo není nikdy důsledek, že je vždy odpovědí na tyto dané okolnosti a že tělo, život, krajina, školy, milenky, sponzoři, policisté, revoluce, kdož mohou malbu zničit, jsou i chlebem, z nějž malba žije. Žít v malbě znamená vdechovat tento svět, - a především pro toho, kdo vidí ve světě něco, co lze namalovat, a takový je trochu každý člověk.“

Smetana hovoří o „mentálním procesu spočívajícím v tom, že se naučíme vidět význam a estetickou hodnotu v každém jednotlivém předmětu.“ Když přebírá věci a lidi do svých kreseb, jde o víc než jen zopakovat a poznat lidi a věci ve svém okolí. Jde o zvláštní podobu znovurozpoznání: „Radost ze znovurozpoznávání vyvěrá spíše z toho, že poznáváme víc, než jen něco známého. To, co známe, vystupuje při znovurozpoznávání takříkajíc jako jakýmsi osvícením z veškeré nahodilosti a proměnlivosti okolností, které je podmiňují, a je uchopeno ve své bytnosti. Je poznáno jako něco.(…) ‚Známé‘ přichází ke svému pravému bytí a ukazuje se jako to, co jest, teprve svým znovurozpoznáním.“

Svým pojmem znovurozpoznání vyjadřuje hermeneutik Hans-Georg Gadamer určitý aspekt toho, co Merleau-Ponty rozumí pod pojmem převzetí.

Kompozice

Ve znovurozpoznávání i převzetí se určitým způsobem uspořádává to, co k nám nejprve přichází jakožto chaos. Uspořádávání je zručnost a při převzetí dostává žitá zkušenost tvar, je začleněna do určité kompozice: „Přesunuji věci, dokud nenajdu ideální kompozici. Důležitá je estetická pohoda, musí se mi to líbit. Snažím se vytvořit řád v kompozici, v rozdělení jednotlivých ploch. Jdu od celku k detailům, k jednotlivostem, a odtud opět k celku. Tvořím neskutečné prostory, abstraktní kompozice. Zkouším různé formáty. Ale v tom, o co jde, jsem stále na začátku. Soustředím se na to, aby byla plocha čistá. Čistá, jako hedvábí. Některé momenty jsou komplikované, některé plochy nudné. Je potřeba střídat nudu se soustředěním. Celé tělo se zapojuje, napětí stoupá stále víc, k rozhodujícímu okamžiku.“

Tělo a náš pohled na svět

Všichni máme tělo, a to určuje náš úhel pohledu na svět. Bez těla a bez úhlu pohledu bychom vůbec žádný svět neviděli. Na druhou stranu je ale svět, který vidíme, vždy už naším úhlem pohledu deformován. Svět takový, jaký je „objektivně“, nikdo vidět nemůže. Tato deformace dělá ze světa svět náš a umožňuje nám, abychom jej vnímali jako smysluplný, jako životní svět. Ale náš zážitek smyslu závisí na důležitém předpokladu: „Smysl vzniká, když danosti světa podrobíme ´koherentní deformaci‘“. Deformace je nutný důsledek vtělení, ale její koherentnost závisí na našich tvůrčích schopnostech a vůli. Vidět smysl znamená především smysl vytvořit.

Tělo ovlivňuje nejen náš pohled na věci, ale také naše tvůrčí schopnosti: „Náš rukopis lze rozpoznat nezávisle na tom, zda písmena píšeme na kus papíru třemi prsty, či křídou na tabuli pomocí celé ruky.“ Přesto však, dodává Merleau-Ponty důležitý postřeh, „není v našem těle rukopis automatismem vázaným na určité svaly, které by měly za úkol vykonávat dané, materiálně určené pohyby, nýbrž je všeobecnou motorickou schopností formulovat a provádět transpozice, které vytvářejí jednotu stylu.“

Styl

Všichni máme tělo, ale jestliže naše oči a ruce deformují naše vjemy, mohou i formovat naše projevy koherentním způsobem, neboli určitým stylem. V tom spočívá zvláštní umělcův úkol a jeho styl není nic jiného než koherentní deformace, kterou podkládá světu, který maluje. „Styl je u každého malíře systémem podobností, který si ke svému projevu vytváří; je univerzálním znamením „koherentní deformace“, ke které dochází, když koncentruje smysl, jenž byl v jeho vnímání přítomen jen vágně, a dává mu explicitní podobu.“ Koherentnost znamená souvislost, a my chápeme, že je rozhodující nejen pro malířův styl, ale proto, aby malíř vůbec nalezl smysl v tom, co okolo sebe vidí, a aby tento smysl dokázal smysluplně vyjádřit v tom, co maluje. V podstatě je koherentnost jen jiným slovem pro tradici, které umělec umožní existovat pro něj samého a jiné, když se ji rozhodne převzít.

Smetana je mistrem v kreslení věci, které si vybere jako svůj motiv. Podává je jasně a zřetelně, i když jsou komplikované a zahrnují plno detailů, jako třeba tapeta s japonským ornamentem. Je hrdý na to, co ve svém umění nazývá akademismem: školně přesné podání dobře uspořádané kompozice či živého modelu. I proto nalezneme v jeho kresbách něco zvláštního, co se k akademismu vůbec nehodí, a na to je právem hrdý ještě více. Není to jen jakási neohrabanost způsobu kreslení, určitá všudypřítomná stylizace, je to i jeho perspektiva. Stejně jako u Cézanna – a ještě s mnohem větší spektakulární samozřejmostí u Smetanova vzoru M. C. Eschera – jsou nějaké věci viděné z jednoho bodu, další věci zas z bodu jiného, přičemž často je tento bod tak vysoko, že úběžníkový bod leží mimo plochu obrazu.

Klasická centrální perpektiva je založena na geometrických zákonitostech. Potud je centrální perspektiva pokus smířit subjektivní pohled s objektivním podáním skutečnosti. Ale objektivní podání skutečnosti Smetanu samozřejmě nezajímá. Aby bylo objektivní, musí především vyloučit uměleckou svobodu, a jakmile mu umělec vtiskne svůj rukopis, přestane být objektivní, je právě umělecké. Ale Smetanu nezajímá ani objektivní skutečnost sama o sobě, protože taková skutečnost nemá žádný smysl. Má snad určité vlastnosti, ale o smyslu lze mluvit teprve v konkrétní situaci. Smetana buduje spíše jistý druh neskutečnosti a zvláštní perspektivy ozřemují, že neusiluje o objektivní platnost, ale naopak o umělý prostor, tedy o prostor umění. Tan nalézá sám sebe a my tam nalézáme jeho. Předměty, kterými se rozhodne prostor zastavět, nejsou zajímavé svými objektivními vlastnostmi. Zajímavé se stanou teprve v onom světle, v oné perspektivě, v níž se je rozhodne vidět tím, že jim podrobí koherentní deformaci, jež vytváří jeho styl. To se děje, když zachraňuje věci i lidi z minulosti a nechává je existovat v přítomnosti. Když je nabíjí smyslem a dělá z nich součásti tradice, kterou si vytváří.

Tradice začíná naším úhlem pohledu, „právě to vyjadřuji, když říkám, že vnímám svým tělem či svými smysly. Mé tělo, mé smysly jsou právě tímto habituálním věděním o světě, touto implicitní či sedimentovanou vědou“, píše Merleau-Ponty . Nejde jen o naše smyslové vjemy a motorické dovednosti, které se přisvojujeme cvičením a které se usazují v těle. Jde i o důvěrnost se světem, který si přisvojujeme tím, že se ním zacházíme. Ale tradice předpokládá zároveň volbu. Merleau-Ponty přece říká, že se musíme rozhodnout převzít toto usazené vědění, aby pro nás tradice existovala. Tradice není osud, je to volba, a volbu musíme znovu a znovu potvrzovat. Ale pokaždé si volíme sami sebe.

Jinak řečeno tradice přináší určitá pravidla hry, která musíme respektovat, pokud chceme být nositeli tradice. Bez pravidel není koherentnost a bez koherentní deformace není styl. Smetana kreslí jednou velké kresby, jindy malé, některé jsou barevné, mnohé černo-bílé, některé jsou barevné i černo-bílé zároveň, někdy jde o zátiší, jindy o portréty. Přesto je jeho styl nezaměnitelný a řídí se neúprosnými pravidly. Souvisí to s technikou, kterou se naučil, rozvinul a osvojil si. Vede jeho ruku, zatímco jeho duch si bere volno. Může být duchem nepřítomen jen proto, že pravidla hry už má v těle: jasně vyjádřený objem, zcela ploché plochy, žádné stíny nebo jen v náznaku a hloubku, která je téměř vždy ohraničena nějakou stěnou v pozadí. Předměty bez organické souvislosti, ale často s povrchy, které se navzájem odrážejí v složité souhře. Statická uspořádání, která jsou v rovnováze, zcela nehybná, bez náznaku pohybu i tam, kde pokračují za hranicí kresby. Rovnoměrné šrafování, volnější či hustší nebo zcela kompaktní, často tak, že ornament nebo obrys vystupují jako bílé pole, které bylo vynecháno a je obklopeno tmavšími pokreslenými plochami.

Pravidla hry fungují jako určitý rámec okolo kresby a zároveň otevírají prostor pro hru, který Smetana při kreslení mistrně využívá. Každý nový arch představuje šachové pole, kde posunuje věcmi patřícími do jeho tradice tak, jako hráč posouvá figurkami. Hra má repetitivní charakter, ale zároveň je vždy nová: převzetí a projekt jakožto každá tradice. Proto Smetanova kresba staví také na radosti ze hry a pravidla hry jsou neustálou výzvou pro jeho vynalézavost. Někdy vítězí, jindy prohrává, ale s každou novou kresbou je zřetelnější. Tradice je důležitá, pokud chce být člověk zřetelný sám pro sebe, a Smetana je zřetelný i pro ostatní.
Mikkel B. Tin
(z norštiny přeložila Marie Novotná)


 

Výstavy

Vybraná díla




Věci vyprávějí své příběhy. Věci kterými se obklopujeme jsou stoicky klidní němí pozorovatelé našich životů, jsou neutrální a jaká hrůza přežívají nás. Buď skončí na skládce, nebo se stávají součástí nových životů v nových souvislostech. více

dilo

Bytů, kde jsem kreslil, bylo víc jak 30, tady to všechno začalo...

dilo

Replika kresby "Interiér" ve Sněmovní z roku 1984, 2015

Li Le Tá (Hoješín)
dilo

Lžíce a vidlička na talíři, 1998

dilo

Karafa, hrneček a skleničky, 1998

dilo

Rukavice, štamprlátko a sklenička, 1998

dilo

Hrneček a skleničky na drapérii, 1998

dilo

Zátiší s botičkami, 1998

dilo

Odraz v kávovaru, 1998

dilo

Noční stoleček, 1998

dilo

Rukavice, 1997

Sněmovní 8 (Malá Strana)
dilo

Stoleček po babičce s dámskými botami, 1996

dilo

Skleničky na zrcadle, 1997

dilo

Klobouk tatínka Václava Stratila se skleničkami, 1996

dilo

Nastavený čas, 1998-2002

dilo

Bronzová hlavička, 1998

dilo

Bronzové hlavičky se zouvákem, 1998

dilo

Dvojitý odraz skleniček v zrcadle, 1997

dilo

Dámská lodička a bronzové oko, 1997

dilo

Skleničky od Jany a Colina, 1997

ZUŠ Štítného 5
dilo

Bronzová hlavička se zvětšovacím sklem, 2000

dilo

Panenka ve zvětšovacím skle, 2019

dilo

Bronzová Jitka a noha notového stojanu, 2000

dilo

Bronzová hlavička pod igelitem, 2000

Bohnice (2003)
dilo

Panenky v krabici, 2004

dilo

Odraz skleněného džbánu s vodou a nosorožce v nerezovém hrnci, 2004

dilo

Pokovovaná drapérie v zrcadlové bedně, 2004

dilo

Odraz dětských hraček v hrnci, 2004

dilo

Zátiší se zrcátkem a hračkami, 2004

dilo

Empire State Building ve zvětšujícím zrcátku a v zrcadlové bedně, 2004

Bradyho dům (Nové Město na Moravě)
dilo

Pocta Cindy Sherman, 2006

dilo

Pocta Cindy Sherman II., 2006

dilo

Sklenička na okně a černá kočka, 2005

dilo

Anthurie v zrcátku, 2006

dilo

Zlatá Jitka v zrcátku na zrcadle, 2006

dilo

Žlutý durman, 2007

dilo

Geometrická kompozice na půdorysu rovnoramenného trojúhelníku, 2007

dilo

Katalog Moholy Nagye

dilo

Katalog Moholy Nagye a erotická fotografie Jury Plieštika

dilo

Anthurie, Wilhelm Hammershoi a Empire State Building na zrcadle, 2005

dilo

Červený stoleček se zelenou Anthurií, 2004

dilo

Hrnec na červeném stolečku, 2004

dilo

Interiér mého ateliéru v přístavku Bradyho domu, 2004

dilo

Uschlá anthurie na zrcadle

dilo

Autoportrét v zrcátku

dilo

Interiér s oranžovým slonem

dilo

Anthurie, 2005

dilo

Uvadající anthurie, 2005

dilo

Karafa se skleničkami, 2005

dilo

Pozdrav z Číny, 2006

dilo

Uvadající anthurie se skleničkou, 2005

dilo

Strelicie, 2007

dilo

Drapérie v zrcátku a sklenička, 2006

dilo

Autoportrét v kulatém zrcátku, 2006

dilo

Konvice, autoportrét v zrcátku a zrcadle, 2006

dilo

Maska Davida, 2005

dilo

Stoleček s maskou Davida, 2006

dilo

Autoportrét se zátiším zrcátka a nerez hrnce na zrcadle, 2006

dilo

Autoportrét v zrcátku, 2005

dilo

Dvě skleničky na zrcadle, 2006

dilo

Židlička s míčem a botičkou, 2006

dilo

Lilie, 2006

dilo

Vyděšený červený autoportrét, 2007

Makovského 440 (Nové Město na Moravě)
dilo

Bota po mamince a její fotografie, když jí byly 4 roky, 2010

dilo

Žlutá kala ve váze ze škrdlovické sklárny, 2010

dilo

Obraz Toničky před zrcadlem vedle dveří do mého atelieru, 2010

dilo

Světlo z vedlejšího pokoje, 2016

dilo

Anthurie na tácku, 2010

dilo

Žlutá kala, 2010

dilo

Anthurie na zrcadlovém stolečku, 2008

dilo

Podle staré kresby, 2010

dilo

Bota po mamince na pozadí černobílé fotografie Jury Plieštika - Durman, 2010

dilo

Dámská bota, bronzová hlavička a žlutá kala na parketách, 2010

U Bruny (Nové Město na Moravě)
dilo

Zátiší s uschlým fíkusovým listem, 2012

dilo

Skleničky na černém skle, 2012

dilo

Uzávěr ve štamprlátku, odraz v zrcátku na černém zrcadle "Perla", 2012

dilo

Bronzová hlavička v černé zrcadlové bedýnce ze skla "Perla", 2012

dilo

Bronzová hlavička na zrcadle, 2012

U Evy Pelikánové (Nové Město na Moravě)
dilo

Červený karafiát a uschlý list fikusu na černém zrcadle, 2011

dilo

Pohled od Mikkela k mým 50. narozeninám, 2011

dilo

Zlaté prase, 2011

U Renaty (Nové Město na Moravě)
dilo

Bota na černém zrcadle

dilo

Zvířátka v NY, 2010

dilo

Frézie ve váze, 2010

Nový Jimramov
dilo

Jiřina a skleničky po rodičích, 2010

dilo

Brambořík v zrcátku (dle fota sochaře Jury Plieštika), 2010

dilo

Zátiší s potřebami na holení, 2009

dilo

Foto Václava Stratila se Sylvou na stolečku, 2009

dilo

Odraz červené boty v zrcadlech, 2010

Rauland (Norsko)
dilo

Africká hlava babičky Mikkela v jeho kuchyňce, 2009

dilo

Pohled z okna Mikkelovy kuchyňky, 2009

Bohnice (2012)
dilo

Richard žehná Toničce, 2011

dilo

Geometrická kompozice, 2011

dilo

Sklenička, 2011

dilo

Dva křišťálové kamínky, 2011

dilo

Sklenička a papírová růže origami, 2011

dilo

Bota v zrcadlové bedně, 2011

Rue Vaneau (Paříž)
dilo

Stoleček, 2001

Strašnice
dilo

Parkety barevně, 2009

dilo

Zátiší s koulí č. 9, 2009

Daňkovice
dilo

Červený odraz botičky v bronzu, 2009

dilo

Červené bačkůrky, 2009

dilo

Červená lampička, 2009

dilo

Kala barevně, 2008

dilo

Anthurie na ubrusu, 2008

dilo

Anthurie, 2008

dilo

Anthurie, 2008

dilo

Kala ve skleničce, 2008

dilo

Anthurie, 2008

dilo

Kala, 2008

dilo

Žlutá lilie, 2008

Odranec (Vysočina)
dilo

Růže, 2012

dilo

Kala se skleněným uzávěrem, 2012

Mařákova 11 (Dejvice)
dilo

Pohled do obývacího pokoje, 2003

dilo

Ledňáček, ESB a hlavička panenky, 2003

dilo

Porcelánové figurky, 2003

dilo

Koženkový psík Mariany a černé brýle po mém dědečkovi, evangelickém faráři, 2003

Kutná Hora
dilo

Boty, 2013

dilo

Tonička v bedně z Osla, 2014

dilo

Hynek schoulený po světle, 2013

dilo

Hynek schoulený v protisvětle, 2013

dilo

Hynek leze, 2016

dilo

Světlo v interiéru, 2015

dilo

Mušle na zrcadle, 2013

dilo

Bota a parůžek, 2013

dilo

Střevíc plastový Terezy, 2012

dilo

Pohled z okna, 2014

dilo

Skleněný hranol v zrcadlové bedně, 2014

dilo

Křišťálová koule, 2012

dilo

Pít či nepít, 2016

dilo

Sklenička v zrcátkách na černém zrcadle

dilo

Sklenička a skleněný uzávěr na stolku, 2012

dilo

Vzpomínkové zátiší Václava, 2012

dilo

Sklenička se skleněným hranolem, 2016

dilo

Kompozice I., 2012

dilo

Kompozice II., 2012

Kutná Hora (presbyterna evangelické kostela)
dilo

Skleněný hranol se zrcátkem na okně, 2013

dilo

Růže na okně (pohled do zasněžené zahrady), 2013

dilo

Hlavička panenky na šachovnici, 2014

Gvarv (Norsko)
dilo

Stříbrná lžička, šálek na čaj a tři gombíky v misce na bílém kulatém stolečku, 2014

dilo

Jeřabina, 2014

Lázně Jeseník
dilo

Pohled z okna sanatoria Priesnitz (pokoj 165) na panorama Hrubý Jeseník, 2015

Mařákova 11 (Dejvice, 2017)
dilo

Uplakaný autoportrét v zrcátku, 2017

Bohnice (2014-2019)
dilo

Pohled do zrcadla v mém pokoji, 2014

dilo

Stoleček po babičce, sklenička v zrcátku, 2014

dilo

Růže na křesle s červenými listy, 2015

dilo

Soumrak, 2016

dilo

Dvě skleničky před černou zrcadlovou krychlí, 2017

dilo

Broušený popelníček, 2017

dilo

Lilie, 2016

dilo

Rozbitá sklenička na šampaňské, 2016

dilo

Odraz kulatého zrcátka v zrcadle na stolečku, 2018

dilo

Geometrická abstrakce, 2018

dilo

Noční světelné čáry, 2019

dilo

Večerní odraz v zrcadle, 2018

dilo

Zrcadlení v zrcadlech, 2019

dilo

Socha Jiřího Středy „Na slunci“ v zrcadle, 2019

Podrobné vyhledávání

Podrobné vyhledávání a filtrace

Datum vzniku
Loading...
Loading...
Loading...