×

Josef Žáček Anticorps

Svět možná není odsouzen ke svobodě, ale ke každodennosti. Každodennost je to, jak slovo vyjadřuje, co se odehrává každý den.

Je to především prostor obvyklého, místo opakování, rutiny a rituálů, standartního průběhu chování a jednání a mechanizovaného konání. Každodennost je zkušenost věčného návratu téhož ve všední podobě: vstát, umýt se, vyčistit si zuby, vypít si kávu, jet do práce, do kanceláře. Jak se máte, díky dobře, zapnout počítač, jít na oběd, jet domů, dívat se na televizi, krátce si připomenout sex, jít spát. Podle konkrétního místa, věku, sociálního postavení, rodinné a pracovní situace lze načrtnout nesčetné varianty průběhu dne, které budou mít při vší rozdílnosti vždy stejné společné konstanty.

Každodennost – to je všední a zažité, každý den ji prožíváme jako každodenní, všednost bez velkých překvapení. Každodennosti nemůžeme uniknout.
Konrad Paul Liessmann, Univerzum věcí, Academia 2012
 


Výstavu nazval umělec „Anticorps“, což je francouzská (zvukově nejúdernější) mutace slova, které znamená protilátku, např. protein, který je schopen jako součást imunitního systému identifikovat a zneškodnit cizí bakterie a viry v těle. Tento název byl bezprostředně inspirován textem K. P. Liessmanna o ubíjející moci každodennosti.1 Filozof popisuje každodenní mechanismus lidského konání jako prostor toho, co je obvyklé, prostor rutiny, opakování, standardních úkonů. Svět jako každodennost je na jedné straně sedimentem ověřených praktik a operačních postojů a jako takový je možná nejdůležitějším inspiračním zdrojem pro běžná i zásadní lidská rozhodnutí. Pokud se ale spokojíme s jistotou jeho ověřitelnosti, uzavíráme se do pasivního akceptování světa, do imanence vlastního asociálního vztahu k sobě samému, zbavujeme se možnosti reagovat na cizí názor, na jinou životní zkušenost, zříkáme se imaginace, invence a aktivní reflexe, a tím i podílu na dynamice měnícího se světa.

Rozměrný, pětidílný obraz Bez názvu (2014 - 2015) je snad jediným Žáčkovým dílem, které má charakter černé kontrastní kresby na bílém takřka nedotčeném pozadí. To se mi jeví jako signifikantní vyjádření kritického charakteru každodennosti. Zatímco ostatní Žáčkovy figurální kompozice jsou příznačné tím, že vztah figury a pozadí je nejen vztah vzájemně na sebe odkazujícího dialogu dvou odlišných souvislostí, nýbrž oba partneři překračují z obou stran hranici a splývají, zde je pozadí v roli prázdna. Figura je naproti tomu výrazná ve svých detailech, jakkoli ne zcela věcně popisných. V pěti variacích jsou tu vykresleny ohromné mouchy. Poselství obrazu rozumím jako informaci o čemsi velmi určitém, nicméně nedůležitém o něčem, co nemá souvislost s okolím. Spontánní výraz autoritativního významu nějaké banální zbytečnosti, která navíc není předmětem bližšího zájmu, demonstruje sociální model, v němž vládne každodennost. Jedním z principů každodennosti je zdánlivá objektivita, která má podobu pocitu, že „takto se prostě věci mají“ a je třeba je přijmout. Proměnit otevřenost dějícího se světa na sobě závislých lidských bytostí v uzavřený mechanismus každodennosti, který postupně ztrácí lidskou dimenzi určenou tolerancí k odlišnosti druhého a solidaritou s případným utrpením druhého. A právě vytěsněním obtěžující starosti o druhého uzavírá nás každodennost do sebe samých.

Obraz Čísla (2015) připomíná, že snaha organizovat masivní příval uprchlíků do Evropy donutila organizátory opatřit každého příchozího číslem napsaným na jeho paži. Tento zdánlivě banální organizační prostředek připomíná číslování Židů v koncentračních táborech. Úkolem umělce není najít vhodný systém evidence, ale může poukázat, a obrazový jazyk uměleckého poselství je takového poukazu schopen, na úděsné diference mezi identitou stanovenou číslicí a životem.

Obraz Bez názvu (2015-2016), původní název „Banalita soucitu“ umělec odmítl jako příliš prvoplánový) se skládá z pěti černých monochromních obrazů, na kterých je sotva patrná figura s napřaženou rukou, jakoby k pozdravu, která je ale více či méně zakryta dodatečnými zásahy různé povahy. Figury jsou doprovázeny útržky vět ze sociálních sítí a částečně zakrytými slovy: „#JE SUIS“, „#PRAY FOR“, „#STOP REFUGEE“, „#NOT IN MY NAME“ atd. Tyto stopy slov chtějí v podstatě poukázat na odvrácenou stránku jazyka2. Slova jsou tím, co lidské bytosti spojuje, ale zároveň jsou oněmi „technickými prostředky“, které žijí svébytným životem znaků použitelných při každé nové události, svébytných znaků zastupujících skutečnost, která se udála jako výsledek neprůhledných lidských rozhodnutí. Umělecký jazyk využívá svou relativní svobodu nerespektovat stanovená pravidla a usiluje o narušení oné předpokládané shody skutečnosti a slova.

Obrazy Picture of the Day (2013) a Image (2015)  přinášejí zprávu o odvrácené straně zprostředkování, tentokrát obrazovým jazykem. V prvním jde o reprodukci obrazu zabitých dětí po plynovém útoku v syrské Ghoutě 21. srpna 2013, které byly distribuovány internetem světovými tiskovými agenturami. V obou obrazech Žáček prezentuje cynismus zpravodajského aparátu pracujícího na utváření veřejného mínění. […]
Ludvík Hlaváček
In: Josef Žáček Anticorps, GHMP, publikace vydaná u příležitosti výstavy v Colloredo-Mansfeldském paláci v Praze, 2017; vyjmuto z textu Žáčkova tvrdohlavá nejistota.

1K. P. Liessmann, Universum věcí. K estetice každodennosti. Academia Praha, 2012
2Odkrývající a zakrývající roli slova promýšlel zejména americký dekonstruktivista Paul de Man, Resistance to Theory, Google Books

-------------------------------------------------
Náš svět jakoby byl odsouzen ke každodennosti – píše současný rakouský filosof K. P. Liessmann.
Anticorps je slovo pro protilátky, kterým se malíř Josef Žáček nechal inspirovat právě u autora knihy Universum věcí: k estetice každodennosti.
Problém není jen v tom, že nám život utíká v sériových událostech, ale, jak ukázal Romano Guardini už před sto lety, naše vnímání se odtrhlo od skutečnosti. Guardiniho slova tak uvádějí do témat rozměrných pláten Josefa Žáčka:

„Žijeme ve světě znamení, to skutečné však, jež znamenají, jsme ztratili. Nemyslíme už věcí, ale slova.(…) Slova, slova! Proto je naše myšlení tak bezvýznamné pro skutečnost. Nijak ji nezachycuje. Proto je naše slovo tak mdlé. Nemá žádné krve, žádné tvůrčí síly. Proto nám nejde, co slyšíme, k srdci. Vždyť mohli bychom denně tolik slyšet a číst? Kdyby nám byla slova víc než zvukem, který něco značí, tónovým obrazem obletovaným nestálými pocity mizících obrázků, jak bychom mohli číst tolik časopisů? Slyšet tolik novinek?

Pomysli na hrozný rod frází! Chceš-li uvidět, jak prázdné je naše veřejné mluvení, poslouchej fráze. Bude tě mrazit až do kostí. Jalové jsou a jsou bez uctivosti a kazivé, jak jen jalovost být může. Nejkrásnější věci zesprostačí. Vyjde-li někde slovo z vřelého srdce, všecko plné krve a síly, v několika dnech se ho chopí noviny a lidské mluvení a omelou je ve fráze, že je ohnušeno až protivně. Ó budeme se muset naučit zachovávat u sebe naše nejmilejší slova, aby sprostá ruka veřejného tlachání jich nepokálela!

A naše konání! Konáme formality, nečiny! Mluvíme slova - obludy, konáme činy - stíny.“

Romano Guardini, O posvátných znameních, Stará Říše 1925
Pavlína Bartoňová
 



Josef Žáček

26. 5. 1951

Narodil se 26. května 1951 v Praze. Vystudoval v letech 1977–1983 Akademii výtvarných umění v ateliéru malby u prof. Oldřicha Oplta. V roce 1993 absolvoval stipendijní pobyt v italské části Švýcarska (projekt ARTEST, Sant Abbondio – Ticino). Jeho dílo je zastoupeno v domácích i zahraničních sbírkách. Laureát Ceny Revolver Revue za rok 2014.


Žáčkova tvrdohlavá nejistota
To, co mají společného obrazy evangelistů, psů, květin, lumíků a portréty těch, kteří jsou nazváni teroristy, zdá se, že lze vyjádřit slovem nejistota. Tento pojem ale ztrácí svou negativitu, když si uvědomíme, že vše, čemu přikládáme charakter jistoty, je takovým díky pevnému skloubení našich lidských kognitivních konstrukcí. Jejich jistota je prokázána tím, že konstrukce do sebe zapadá a tak funguje. Jaké je ale toto prokázání? Symbolická hodnoty znaku kříže otevírá dveře do tajemství lidského soužití, ale právě tak slouží jako neutrální znak, využitelný k prospěchu té či oné libovůle. Jak namalovat kříž, aby byl klíčem k tajemství lidského světa a ne jen nástrojem k prosazení něčí moci? Soud odsoudil členy R.A.F.  jako teroristy na základě jistých právních a informačních konstrukcí. Pochybnosti o těchto konstrukcích vzbuzují jak nejasnosti o průběhu zatýkání, věznění a průběhu soudu samotného, tak příčiny celé té „teroristické“ činnosti, které tkví v neprůhledné realitě institucionalizovaného násilí. Avšak „vyšší“ spravedlnost, která by byla schopna odsunout záclonu lidských konstrukcí, tu člověk nemá k dispozici. Člověku zbývá jen ta nejistota ospravedlňující hlubokou toleranci a touhu po pravdě. Tuto nejistotu maluje Josef Žáček. […]

Žáčkův umělecký postoj má vyhraněný, ale poměrně složitý vztah k současnému uměleckému světu. Ve své podstatě se od současné světové malby zas tak moc neodlišuje. Dokonce právě naopak: svou radikálností nedělá nic jiného, než to, co je základní tendencí vývoje umění v posledních dvou stoletích: připomenout alternativu k myšlení, jehož hlavním, ne-li jediným cílem, je ovládnout skutečnost tak, aby sloužila našim potřebám a stanoveným cílům, při čemž se nutně pozvedá otázka, koho zahrnuje slůvko „našim“. Radikálnost Žáčkovy malby se neprojevuje ani tak v samotném způsobu malování, jako v naprostém ignorování starosti o to, co si mají současné instituce s jeho díly počít. Žáček nejenže se nestará o aktuální vývojové směry či trendy, jak konstatoval Jirous. On se nestará ani o to, kam se jeho obrazy podějí. Distribuce Žáčkovy tvorby se nepochybně setká s velkými obtížemi jak z důvodů rozměrů, početných cyklů, tak z důvodů sociálně vypjatých témat (Kdo si pověsí na zeď portréty R.A.F. či Přímořských partyzánů?) „Obrazy Pepy Žáčka nejsou z tohoto světa.“ (M. I. Jirous) a také v tomto světě pro ně není připraveno místo.

Tento fakt je ale signifikantní pro charakter Žáčkovy tvorby: Její hluboce sociální a politický kontext paradoxně ústí v neakceptovatelnosti těchto děl sociálními institucemi. Obsah pojmu umění dnes daleko překračuje rozsah „světa umění“, jak jej chápal ještě Arthur Danto1. Říkáme-li tomu dnes „umělecký průmysl“, pak Žáčkova tvorba do tohoto kontextu nepatří, a to nejen díky výše zmíněným „obtížím“ (rozměry a témata), ale principiálně. Umění jakožto „umělecký průmysl“ je v jistém smyslu oprávněnou jednotou individuálních a institucionálních aktivit, zatímco Žáčkova tvorba je soustředěna na problematizování instituce jako takové. Ne, že by měl instituci za svého nepřítele. On jen vidí příliš jasně, že každá člověkem vytvořená instituce přistupuje k citlivým událostem lidského soužití neadekvátně, abstrahuje je do podoby, kterou vyžadují technické prostředky komunikace. Je-li znakem instituce to, že je spravována obecně stanovenými pravidly, pak je institucí i jazyk. A dokonce nejen verbální jazyk se svým obecně kodifikovaným slovníkem, a pravidly gramatiky a syntaxe. Do jisté míry je institucí i obrazový jazyk. I ten, má-li být komunikovatelný, musí mít svá pravidla, jakkoli tato jeho pravidla budou vždy v napjaté opozici k jedinečnosti té které umělcovy intence a invence.

Žáčkův malířský jazyk je zřetelným výrazem tohoto napětí, které zpochybňuje každou formaci, každé úsilí vtělit označované do obecně přijaté podoby označujícího, proměnit živou myšlenku ve znak pevně svázaný s daným obsahem. Ať je to chvějivé dobrodružství pozadí jeho obrazů, které opakovaným vymýváním stop štětce a novými a novými kresebnými zásahy vytváří pole znaků, které jakoby se ještě nezrodily – malíř v této souvislosti používá slovo „fetus“ označující ještě nenarozený plod. Stejně tak figury jeho obrazů, které odkazují ke kulturním kontextům a přitom zároveň zpochybňují jejich institucionalizovanou formu, nebo připomínají sociální události, a to tak, že implicitně demonstrují tragickou nedospělost a nezralost lidí, kteří v nich na obou stranách figurují. 
Ludvík Hlaváček
In: Josef Žáček Anticorps, GHMP, publikace vydaná u příležitosti výstavy v Colloredo-Mansfeldském paláci v Praze, 2017; vyjmuto z textu Žáčkova tvrdohlavá nejistota   

1Arthur Danto, Artworld. Journal of Philosophy 1964, č. 61, s. 541, Česky Aluze 2009, č. 1
 

Vybraná díla




Svět možná není odsouzen ke svobodě, ale ke každodennosti. Každodennost je to, jak slovo vyjadřuje, co se odehrává každý den. Je to především prostor obvyklého, místo opakování, rutiny a rituálů, standartního průběhu chování a jednání a mechanizovaného konání. Každodennost je zkušenost věčného návratu téhož ve všední podobě: vstát, umýt se, ... více

Magdaléna Juříková Anticorps

Magdaléna Juříková Anticorps

dilo

Picture Of The Day, 2013

dilo

Autoportrét, 2016

dilo

č. C121280, 2016

dilo

č. E947645, 2016

dilo

Bez názvu, 2015–2016

dilo

Bez názvu, 2015–2016

dilo

Bez názvu, 2015–2016

dilo

Bez názvu, 2015–2016

dilo

Bez názvu, 2015–2016

dilo

Bez názvu, 2015–2016

dilo

Image, 2015

dilo

Bez názvu, 2014–2015

dilo

Bez názvu, 2014–2015

dilo

Bez názvu, 2014–2015

dilo

Bez názvu, 2014–2015

dilo

Bez názvu, 2014–2015

dilo

Bez názvu, 2014–2015

dilo

Čísla, 2015

dilo

Čísla, 2015

Podrobné vyhledávání

Podrobné vyhledávání a filtrace

Datum vzniku
Loading...
Loading...
Loading...