×

Jan Jedlička

Galerie U Betlémské kaple
2. prosince 2015 - 24. ledna 2016

Fotografické portréty krajiny – zejména z oblasti toskánské Maremmy – Jan Jedlička ostře vykresloval kamerou již v minulosti. Logickým vyústěním tohoto pojetí jsou jeho experimenty s technikou heliogravury. Díky jejím specifickým vlastnostem, například schopnosti jasně, ale měkce vykreslit kontrasty, tematizoval to, co jej stále nejvíce zajímá: intenzivní zpřítomnění země a její matérie v uměleckém díle.

Do velkoformátových heliogravur Jan Jedlička převedl fotografie z širšího okruhu cyklu Il Cerchio (Kruh). Zaznamenával v něm svou oblíbenou krajinu v různých ročních obdobích kamerou s pevným širokoúhlým korigovaným objektivem, umožňujícím umístit horizont vždy ve středu obrazu. Linie obzoru ploché krajiny Maremmy tak prochází všemi snímky cyklu ve stejném místě, v jedné nekonečné linii. Vysoké nebe je vyvažováno maximálně ostře vykreslenými detaily země, proměňující se s ročními obdobími, jejichž střídání vnímal Jan Jedlička velmi citlivě, neboť jeho návraty do Maremmy znamenaly vždy jen časově omezený pobyt, během kterého zůstaly jeho smysly citlivé na změny proběhlé v krajině, kterou před pár měsíci opustil.

Detailní kresba fotografií, díky které bylo docíleno především téměř hmatatelné přítomnosti krajiny, jejíž popředí jako by se rozkládalo přímo před špičkami bot pozorovatele, získala v heliogravurách zcela novou kvalitu.

V jeho případě je však naprosto mimořádné chápání matérie, jejímž prostřednictvím tuto emoci vyjadřuje. Není pro něj pouhým prostředkem nebo formou. Chápe ji jako esenci, jako podstatu, která zviditelňuje výraz materiálu, navrací kontaktu s místem jeho sensuální rozměr. Už krátce po svém odchodu do exilu v sedmdesátých letech na ostrově Elba nacházel v bývalých železných dolech křídy v mnoha barvách, které začal zpracovávat na pigmenty. Geologická dedukce jej přivedla k žílám železné rudy v oblasti jižní Toskány, do Follonicy, Massa Marittimy a do kopců v okolí Maremmy. Maremma se tak stala zdrojem surové matérie – kamenů i bláta, které rozšířily sbírku čítající přes dvě stě maremmských pigmentů.

Maremma je kraj mokřin, ve kterém se prostupují dva živly, země a voda, hybatelé přirozeného vznikání, zanikání a rozkladu. Jejich všudypřítomnost podtrhuje prostupnost časových rovin: prezentně bující život je naplněn budoucností s jejím nevyhnutelným zánikem. Prolínání budoucnosti s přítomností a minulostí bez existence jednoho lineárního směru, to je fenomén úzce spjatý s celým životem a tvorbou Jana Jedličky, nejen s okamžiky strávenými v toskánské Maremmě. Stejně jako dětství a mládí v Československu vstupuje do jeho realizací v exilu, tak také silné impulsy z Itálie nebo třeba Irska zintenzivňují prožitek návratu k místům svázaným s minulostí v Praze a okolí. Zvláštní vztah k matérii země si Jan Jedlička vypěstoval během let emigrace. Nebyl exulantem, který si odnáší do vyhnanství hrst rodné hlíny, emocionální sílu surové podstaty země naopak objevil během let mimo domovinu.

Exil zákonitě přináší rozchod s předchozím životem i tvorbou. Jan Jedlička je umělcem s mimořádným citem pro ukotvení vlastního díla v místě, na kterém se právě nachází. Proto u něj byl zlom, zapříčiněný změnou prostředí, ještě výraznější. Nesnažil se násilně navázat tam, kde doma přestal, pochopil, že nit byla přetržena. Trpělivě se seznamoval s odlišnou mentalitou, s jinou tradicí, uměním a teorií. Nechával dílu čas, aby přirozeně vyrostlo z nové půdy. Velkoformátové heliogravury maremmských krajin jsou toho dalším dokladem.
Marie Rakušanová 

 

Plánek prohlídky



Jan Jedlička

18. 10. 1944

Jan Jedlička se narodil v roce 1944 v Praze, kde studoval v letech 1962-68 na Akademii výtvarných umění. V roce 1969 emigroval do Švýcarska. Zpočátku pracoval jako ilustrátor a restaurátor. V roce 1977 poprvé navštívil Maremmu v jižním Toskánsku, která se stala centrálním motivem jeho práce. Zabývá se charakteristikou krajin podle jejich určitého geografického uzpůsobení (jižní Toskánsko, Irsko, Wales, Praha a okolí). Používá různé techniky – kresbu, akvarel, fotografii, zemní pigmenty, mezzotintu, sítotisky a film. Žije a pracuje v Curychu a v Praze.


Mezi světy
Prostředník, díky němuž věci promlouvají – umělec Jan Jedlička slaví sedmdesátiny
 

Dnes je malíři a fotografu Janu Jedličkovi sedmdesát let. Jeho dílo vykazuje intelektuální hloubku přesahující témata současné doby. Jak v životě, tak i v uměleckém díle Jan Jedlička dokáže propojovat časové vrstvy s evropskými kulturními oblastmi. Snadno tak překračuje hranice, které v dnešní době už téměř nevnímáme. Jeho dílo se vyznačuje hloubkou a intelektuální vynalézavostí výrazně přesahující aktuální témata.
 

Narodil se v Praze. Krátce po promoci na Akademii výtvarných umění v roce 1969 Prahu opustil. K tomuto důležitému životnímu kroku ho přiměly dvě zásadní události – upálení studentského aktivisty Jana Palacha a povolávací rozkaz na vojnu, s rizikem být postaven proti vlastním lidem. Odjel do Švýcarska a brzy se usadil v Curychu, kde žije dodnes. Našel si nové přátele, ale na švýcarské kulturní scéně kořeny nezapustil. Mezi těmi umělci vyznávajícími domáckou vychytralost a rádoby kosmopolitismus zůstal outsiderem. Za jeho skromností a upřímnou přátelskostí se skrývá téměř hmatatelný pocit, že žije na okraji, a on se tomu v podstatě nebrání.
 

Jedlička byl v době, kdy emigroval, akademickým umělcem v tom nejlepším smyslu slova. Svoji technickou zručnost uplatnil ve fantastickém realismu, který vyvíjel se spolužáky akademie v šedesátých letech. Jedlička si brzy uvědomil, že tyto výtvarné názory, které cizeloval ve své kulturně izolované vlasti, na Západě nikoho nezajímají. „Byl jsem jako žížala, která po amputaci musí dorůst,“ vysvětloval dodatečně. Když se časem zorientoval, zjistil, že má blízko k uměleckým směrům land-artu a Spurensicherung (zjišťování stop) – ty se v té době právě začínaly prosazovat v Evropě i Spojených státech. Jedličku přitahují přírodní jevy a jejich neustálé proměny, které se odehrávají přímo před našima očima. Nedůvěra k ideologickým sloganům a povrchním definicím skutečnosti, které ho provázely mládím, se stala jeho druhou přirozeností. Základními stavebními prvky jeho nových uměleckých děl se tak stal pohyb v určitém prostoru, přesná pozorování a jejich převod do umělecké formy.
 

Jedlička nalezl ideální místo pro práci v Itálii. Od konce 70. let pravidelně jezdí do Maremmy – výrazné pobřežní oblasti v jižním Toskánsku. Ta totiž představuje ideální protějšek jeho uměleckých představ. Na Maremmě ho lákají zvláštní krajinné formy a historická dimenze, která v ní dodnes jasně rezonuje. Právě tam v průběhu let vytvořil nejvýznamnější soubory pigmentových kreseb a maleb, fotografií a filmu.


Úsporné stopy
 

Maremma – už sám název této oblasti prozrazuje blízkost moře – je územím na pomezí, kde země a voda nejsou jasně oddělené. Znovu a znovu se prolínají. Jedinečnost této krajiny byla známa už v antice. Dnes je tento řídce obydlený kraj protkaný sítí kanálů, které svědčí o staleté snaze Medicejských krajinu zúrodnit. Změnili tok řeky, vysušili půdu a vydobyli tak z moře pruhy země.
 

Vezmeme-li si za průvodce Jedličkova umělecká díla, vstoupíme do nedotčené krajiny, kde příroda pohltila veškeré stopy lidské činnosti. Širá obloha táhnoucí se nad rozlehlou krajinou vzbuzuje Jedličkovu imaginaci. Úsporné tahy štětcem prováděných vodovými barvami mapují otevřený terén, z něhož se postupně vytváří krajina jen stěží postřehnutelnými prvky. Jedná se o stopy území, kde předměty ještě nenašly svou vlastní formu. Při pohledu na tyto kresby si vybavíme prehistorické jeskynní malby, hudební skladby nebo zvuky, které na okamžik zazní a hned zase zmlknou. Není divu, že András Schiff Jedličkovými obrazy před několika lety doprovázel svou interpretaci Beethovenových klavírních sonát.
 

Jedlička uplatňuje přístup neutrálního zprostředkovatele, jehož prožitek krajiny postrádá osobní rukopis i ve svých nejvýznamnějších malbách. Nechává krajinu samotnou promlouvat aniž by ji ovlivňoval autorskými představami. Také použité materiály přímo odkazují k zobrazovaným jevům: umělec získává barvy z hlíny a kamenů, které našel během svých chůzí. Rozemele je, sedimentuje a vytvoří z nich zářivé pigmenty. V ateliéru je pak smíchá s vodou a pojidlem a pak je na předem navlhčená místa lije na plátno. Tak vznikají lehce deformované, lidskou rukou nekontrolované formy, které se na plátně nenuceně skládají do pravidelného seskupeni. I v tomto případě se Jedlička snaží vyvarovat jakýchkoliv náznaků kompozice. Z tmavšího podkladu jemně vyzařují plné syté skvrny. Krajina na obrazech jako by sebejistě promlouvala sama za sebe. Je téměř nemožné toto dílo interpretovat nebo ho přeložit do běžného jazyka či diskursu.
 

Jedlička dlouho považoval fotografii za pouhou pomůcku při kreslení nebo malbě. Až mnohem později ji začal užívat jako techniku s vlastními uměleckými vyjadřovacími prostředky. Jeho systematická fotografická práce vyvrcholila rozsáhlým cyklem Il Cerchio (Kruh), který v roce 2008 vyšel knižně. Jedlička se v něm věnuje Maremmě. Déle než rok tam každé dva měsíce jezdil a snažil se zachytit proměnu krajiny v průběhu roku. Každý den od rána do večera ji procházel a pomocí fotoaparátu zachycoval změny vegetace a světla. V jeho podání si příroda v krajině zachovává svoji podstatu a bezstarostně neguje historické příběhy. Pro lidi jako by v ní ani nebylo místo. Fotografie dodávají této tiché jednotvárné krajině trvalou formální strukturu. Fotoaparát se zaměřuje na obzor dělící snímek přesně uprostřed. Zároveň je pozice kamery blízko země, takže pozorovatel má pocit, že stojí v bujné vegetaci a nad hlavou se mu majestátně klene obloha.
 

Člověk je součástí neustále se opakujících přírodních cyklů. Příroda tak nabízí jedinečnou perspektivu pro smysly. Připomeňme si, co americký  fotograf Robert Adams poznamenal na adresu svého kolegy Timothyho O’Sullivana, který v polovině 19. století doprovázel několik výprav na v té době téměř nezmapovaný Západ. Jeho fotografie, říká Adams, "komponoval člověk, ale odkazují ke stvoření, které je na nás zcela nezávislé.“
 

Živá historie
 

Střídání dní a historických epoch nemá na přírodu žádný vliv. Lhostejně zahlazuje naše pokusy o její zušlechtění, takže časem upadnou v zapomnění. Určitě nezajdeme příliš daleko, když budeme Jedličkův zájem o souvislosti mezi historií lidskou a krajiny – jak lze pozorovat na fotografiích z Maremmy – interpretovat na základě jeho kořenů.
 

Jedlička pochází z pražské měšťanské rodiny vlastenců, kteří měli zároveň blízko k myšlence multietnického rakouského státu. Při setkání s Jedličkou vyjde toto kulturní zázemí pokaždé rychle najevo. K jeho předkům patřili lékaři a právníci, jeho pradědeček – malíř František Ženíšek (1849 – 1916) - působil jako profesor na Akademii výtvarných umění v Praze. Navštívíme-li zámek Vrchotovy Janovice, kde Sidonie Nádherná z Borutína pravidelně hostila Rilkeho a Karla Krause, setkáme se s portrétem císaře Františka Josefa, který pradědeček namaloval. Oba – císař i malíř – zemřeli ve stejném roce. Dostáváme se tak k Jedličkovu druhému pradědečkovi. Desetiletý Bedřich Jedlička spolu s kamarády v roce 1866 sledoval bitvu u Sadové z kopce poblíž bitevního pole. Zděšený otec ho z nebezpečné zóny okamžitě odvedl. Čas ani historie nezanechaly po těchto událostech a jejich souvislostech žádné viditelné stopy, ale Jedlička si jich je dobře vědom – utvářejí skrytou významovou rovinu jeho díla.   

Heinz Liesbrock 
Neue Zürcher Zeitung, Feuilleton, 18. Oktober 2014, Nr. 242.

 

Výstavy

Knihy

Filmy



Světlotisky, mezzotinty a pigmenty

Galerie U Betlémské kaple

2. prosince 2015 - 24. ledna 2016

Exil zákonitě přináší rozchod s předchozím životem i tvorbou. Jan Jedlička je umělcem s mimořádným citem pro ukotvení vlastního díla v místě, na kterém se právě nachází. Proto u něj byl zlom, zapříčiněný změnou prostředí, ještě výraznější. Nesnažil se násilně navázat tam, kde doma přestal, pochopil, že nit byla přetržena. Trpělivě se ... více

PANORAMA I Vstoupit
dilo

cedule

dilo

Maremma Rosso, 2013

dilo

Asedonia, 1982

dilo

Maremma - Castiglione, 1998

dilo

Reflections, 2002

PANORAMA II Vstoupit
dilo

Záření I., 2006

dilo

Záření II., 2006

dilo

Terra Rossa A, 1996

dilo

Terra Rossa B, 1996

dilo

Bez názvu, 1988

dilo

Bez názvu, 1989

dilo

Bez názvu, 1989

PANORAMA III Vstoupit
dilo

Ombra della sera (Stín večera), 2005

dilo

Kruhy I., 2006

dilo

Kruhy II., 2006

dilo

Kruhy III., 2006

dilo

Kruhy IV., 2006

PANORAMA IV Vstoupit
dilo

Maremma - Projekt I. (cyklus), 2012

dilo

Maremma - Projekt II. (cyklus), 2012

dilo

Maremma - Projekt III. (cyklus), 2012

dilo

Maremma - Projekt IV. (cyklus), 2012

dilo

Maremma - Projekt V. (cyklus), 2012

dilo

Maremma - Projekt VI. (cyklus), 2012

dilo

Maremma - Projekt VII. (cyklus), 2012

dilo

Maremma - Projekt VIII. (cyklus), 2012

dilo

Maremma - Projekt IX. (cyklus), 2012

dilo

Maremma - Projekt X. (cyklus), 2012

PANORAMA V Vstoupit
dilo

Praha, 2012

dilo

Praha XIV., 2000

dilo

Praha I., 1992

dilo

Praha II., 1993

dilo

Praha III., 1993

dilo

Praha, 2015

dilo

Maremma, 2007

dilo

Terra rossa VI., 2005

Podrobné vyhledávání

Podrobné vyhledávání a filtrace

Datum vzniku
Loading...
Loading...
Loading...