Kurt Gebauer

Kurt Gebauer

Kurt Gebauer se narodil 18. srpna 1941 v Hradci nad Moravicí. Studoval na Škole uměleckých řemesel v Brně (1955-56) a Sochařsko-kamenické škole v Hořicích (1956-59). Na Akademii výtvarných umění navštěvoval atelier Vincence Makovského a Karla Lidického (1963-1969). V roce 1965 odjel na stáž k prof. Ottu Herbertu Hajekovi na stuttgartskou akademii, roku 1972 na pařížskou Academie des Beaux-Arts vedenou Césarem Baldacinim. Je členem uměleckého seskupení 12/15 Pozdě, ale přece (1987). V roce 1990 byl jmenován docentem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, o dva roky později profesorem Ateliéru veškerého sochařství, kde dodnes působí jako emeritní profesor. 

Vyprávějící Kurt Gebauer
Na počátku roku 1990 v rámci probíhajícího demokratizačního procesu se logicky uvažovalo o změnách pedagogického sboru na vysokých uměleckých učilištích. V dané souvislosti byla ustavena komise pro návrh změn pedagogického sboru Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze s cílem, doporučit nové pedagogy a uvážit, kdo by ze stávajících profesorů měl zůstat.  (Ve srovnání s radikálním řešením výměn v profesorském sboru na AVU se postup komise VŠUP jevil údajně příliš konciliantní, vycházel ovšem ze snahy o uváženou spravedlnost.)

Jedním ze sporných bodů našeho jednání se stala katedra sochařství. Činil si na ni nárok jako „Wagnerův dědic“ Vladimír Preclík. Při všem respektu k jeho tvorbě jsme (především Olbram Zoubek i já) přednostně doporučili Kurta Gebauera a při podrobné rozpravě přesvědčili také ostatní členy komise, aby s návrhem souhlasili.  Jeho první plastiky nás oslovily návazností na renesanční koncepci tvaru ve figurální skladbě. Nešlo mu o popis, nýbrž o vyvolání atmosféry ve vztah figur, určených jejich modelací a komposicí. Podstatná se jevila autorova schopnost, převést vyprávění do zvolené plastické formy, jež se stalo nadále osnovou jeho projevu. Do něj promítl své myšlení a cítění, přesněji celou svou osobnost. Stejně důležitá byla jeho schopnost, že uměl (a činil tak rád) s rozmyslem sochaře formovat svěřený prostor; dokázal to přesvědčivě v blízkém zázemí ostravského regiónu. Nabídnul dětem i dospělým umělé kopečky, údolí a v nich jednotlivé plastiky - jen tak, pro radost. Vědomě překračoval „pomníkové konvence“ a podílel se na uměleckém přetváření místa. Rozprávěl s diváky, tedy uživateli místa a tak naznačoval vlastní pojetí soudobého sochařství.

Záměr, navázat dialog s diváky, bral Gebauer zodpovědně, jak potvrdil jeho následující vývoj. Formováním svěřeného prostoru, který proměnil ve vyprávění, uměl po svém navazovat dialog s publikem. Způsob vyprávět provázela většinu Gebauerových vystoupení v diskusích a rozpravách jak v odborném tak laickém prostředí. Vždy toho chce ostatním hodně povědět. Tato vlastnost se stala výhodou během jeho pedagogického působení. Tokem slov umí zaplavit svěřený ateliér a tím studenty zaujmout a povzbudit. Daným způsobem oceňuje zvolené motivy a posuzuje navrhovaná řešení. Vyprávěním o nich obvykle umí rozproudit rozpravu a začlenit studenty do jejich tvůrčího úsilí.

Zmíněná poloha a způsob projevu (v němž se cítí bezpečný) se nezbytně promítla do pojetí jeho výtvarné mluvy a vývoje tvorby. Zprvu překvapil zvolenými modely: nápadně hmotné postavy žen spojil s kuriózními lůžky. Záměrně nachází krásu v obyčejnosti, jež si nárokuje nečekanou pozornost právě pro odkaz na běžnost životního chodu. V tomto směru přesvědčil diváky na jedinečné výstavě Malostranských dvorků. Obohatil ji obrazným zpodobením robustných figur, jaké v životní praxi potkáváme, aby o nich podal svědectví. Namířil zrak mimo módní představy o ženském půvabu, jak je šířily časopisy, fotografie a filmy: postavil proti nim zážitky z běžného života, za které se nestyděl, ba přiznával, že ho vzrušují. Postupně jim dal nové dimenze volbou rozměrů a plastickým zpracováním. Nechal figury létat v prostoru a shlížet na překvapené publikum. Stejně tak se je nebál ponořit do vodní nádrže, aby se na hladině nebo pod ní rozvalovaly a dávaly se na odiv. Sesadil sochy ze vznešeného piedestalu, třeba při koupání jako příjemnému návyku doby.

Gebauerova představivost je neklidná a nenechává autora na pokoji. Jen jako hříčku si pro sebe zpracoval téma výskytu „trpaslíků“ na českých zahradách. Na té své si s notnou dávkou ironie postavil i své trpaslíky na zahradě dejvického domu, aby si ironicky vyzkoušel podoby lidové tvořivosti. Za hříčkami setrvává v Gebauerově přístupu záměr zdánlivě posvátná místa zlidštit. Výchozí myšlence odpovídají postavy mýtických a přitom zcela obyčejných postav, které se vynořují z uměle navršených „kopců“ a podobně laskavé podoby bájných ptáků, jež pozorují hry dětí na přívětivém hřišti. (Nakolik působí plastická forma ve zdánlivě nedotknutelném prostředí  si vyzkoušel  zakomponováním vyzývavých hlav v parčíku před pražským Rudolfinem naproti škole: položil jimi otázku, jak zacházet s městským prostorem.)

Svou citlivost doložil při příležitosti, když se ujal pocty Mozartovi, na něhož Praha zapomínala. Nevytvořil pomník obvyklého typu. Letící anděl na vysokém sloupu je vskutku neformální. Nadobyčej vřele a bez patosu vyjadřuje úcty skladateli, jehož posel do nebes sděluje, že „jeho Pražané mu rozumějí“.

Časem si autor zcela po svém vyložil aktuální téma našeho soužití s přírodou. Však její obraz sám doslovoval úpravami úseků krajiny, které mohl dotvářet ve prospěch jejích uživatelů, postavami ptáků v rovnovážnosti s postavami lidskými, obdařenými někdy barevným akcentem. Postavy jsou pro něj organickou součástí přírody tak jako navršená a modelovaná zemina nebo kaskády stupňů kolem vodních ploch, obložené kameny. Přednostně volí za dominantní element přetvořených výseků prostoru postav žen, jednou na volné ploše před hmotou budovy Domu umění utíkající dívku jindy na kopečku stojící ženskou figuru s nápadným koloritem. (Záliba ve fotografování usměrňovala pojetí modelace.) Časem rozšířilo jeho obzor pozorování přírody v podobě podnětů anomálního či florálního bujení, prvořadě jevy geologických struktur. Zřejmě pod dojmy z účasti na mezinárodním sochařském symposiu v Číně ho zaujala možnost plastické výpovědi společně sestavených kamenných bloků. Seskupeny do komposic, odpovídaly víc než představě nálezům archeologie dialogu s elementy přírody, jaké autorovi přímo nabízela. S pokorou naslouchal jejímu hlasu, který zní v daných tvarech a ve staccatu v nich proudí ve struktuře jejich povrchu. Přírodní dění mu z jiného úhlu pohledu položilo také otázku po „bujení technických komponentů“, které člověka stále častěji obklopují. Podoby záludné aktivity techniky ztělesnil v článkovaných tubusech pro přívod vzduchu. Prorazil jimi stěny, aby jako agresivní hadi prostoupili jejich plochami. „Umělá příroda“ se nechtěně prosazuje a ovládá panenské prostředí a vine se překvapivě odevšad. Ani tentokrát nejde o víc než o vyprávění: týká se každodenních zážitků a vyvolaných pocitů. Vyprávění Kurta Gebauera se stalo nedílnou součástí českého a světového umění závěru 20. a počátku 21. století. Za tento přínos si zaslouží jeho tvorba obdiv i vděk.  
Jiří Šetlík, 2015

 

                  

  

Výstavy

Další informace


Podrobné vyhledávání

Podrobné vyhledávání a filtrace

Datum vzniku
Loading...
Loading...
Loading...