×

Faces of the monthly Tvář

Havel, Uhde, Klaus - the three highest Czech statesmen appeared on February 7, 1996 at a ceremonial meeting of the editorial board of the journal Tvář, to which they contributed in the 1960s. The meeting took place on the occasion of the publication of a book anthology from the journal that was the first to break out of the yoke of communist ideology. Tvář was published under the patronage of the Writers’ Union from 1964 and was twice banned by a decision of the Communist Party’s ideological department. For the first time at the end of 1965 and for the second after the Soviet occupation in 1969. It was in the second period of the magazine's existence that the chairman of Tvář’s editorial board was the current president, Václav Havel. “Tvář was exceptional in that it was the first phenomenon that completely deviated from all ideological demands of the time and created a space for reflection on free thought,” Havel said, adding that attitudes were formed in the journal that are still appreciated today. “It is no coincidence that the highest current officials worked there,” he added. Although the President admitted that there were many disputes within the editorial team, culminating in the departure of individual authors, this did not seem significant to him over time. “What is important is the absolutely unique role that this small journal (with a circulation of around 3,000 copies - note LN) has played in a broader historical context,” emphasized Havel. In addition to Havel, the Speaker of the Chamber of Deputies Milan Uhde and Prime Minister Václav Klaus also published in Tvář also took part in the event.

 

The pretext to meeting the editorial board of Tvář was the publication of an anthology of published articles prepared by Torst. The meeting was sponsored by the German foundation of Konrad Adenauer. In addition to authors of the period – who are currently politicians, “mere” authors of the period arrived at the meeting in the Prague’s Lávka club, namely - Bohumil Doležal, Jan Nedvěd, Emanuel Mandler, Jiří Němec and Zbyněk Hejda.Zdeněk Vašíček best summed up their efforts at the time, stating that while other journals followed the motto “If it is possible or not”, Tvář operated under the alternative “If it lies or not”.
Ondřej Neumann
, LN 8. 2. 1996

Photography Karel Šuster





Autoři Tváře

Dobrodružství zvané Tvář
Do dnešních poměrů určovaných trendy co nejnovějších banalit, klipovitým viděním, útržkovitým psaním a rychločtením štěků bychom rádi přinesli upozornění na kvalitní autory a jejich texty, které jsou psány pro život. Ačkoliv byly zveřejněny v letech šedesátých i dnes umožňují dobře rozlišovat skutečné od klamného a moudré od blbostí. Proto dáváme k dispozici to, co tehdy dala dohromady z potřeby duše a k orientaci života vlastního i ostatních jedinečná redakce měsíčníku Tvář v letech 1964-5 a 1968-9. Začínáme pozpátku, tedy číslem posledním 7/69, které bylo komplet  hotovo, ale cenzura už ho nedovolila vytisknout. Postupně budeme přidávat další. Níže si můžete přečíst několik vybraných článků k dějinám Tváře a jejímu stále živému odkazu.


Zdeněk Vašíček / Postoj Tváře 
Vůči historii je konkrétní osud nedůležitý, ale v konfrontaci s ním je historie směšná a nepochopitelná.

Byl-li do okruhu jednoho z literárních časopisů vtažen budoucí prezident, předseda vlády a předseda parlamentu a sem tam nějaký ten velvyslanec či nositel pozdějších nejvyšších státních vyznamenání, nebude to jen tím, že Praha je malé město. Jiní protagonisté časopisu skončili ostatně jinak, ale to vše budiž pro tuto chvíli věcí podružnou.

Vedlejší buď nám i celý vnější příběh Tváře. Tehdejší obviňování z „fackování“, ,,hulvátství“, ,,poštěkávání“ a dvojí násilné zastavení časopisu, až po ty dodnes trvající spory samotných účastníků spojené se vzájemným osočováním, nás pro tuto chvíli rovněž nebudou zajímat.

Nechme stranou i tak významné vnější uznání, kterého se dostalo autorům Tváře, jmenujme Lopatku, Doležala, Hejdu – že totiž dík také jejich kritice mnozí literáti dokázali nadále ještě lépe skrývat svou vnějšnost a stali se tak úspěšnými autory nejen národními, ale i světovými. Literární povoz jede dál, to není ale naše starost, věnujme se věci samé.

Tvář byl časopis v podstatě neobyčejně střízlivý, už proto, že nevystupoval pod vlajkou žádného všeobecného programu. Jak vyzvedl editor svazku Tvář (Torst, 1995) Michael Špirit, její autoři nepřistoupili na vysvětlování typu „jak k tomu došlo“, kontext, milieu, tendence a orientace je nezajímaly, stejně jako je nezajímala takzvaná uměřená moudrost. Problémem jim byla věc sama, dílo; lže-li, nebo nelže-li. Nikoli tedy – jako tehdy mnoha ostatním – lze-li, nebo nelze-li. To byla ovšem provokace, jako ostatně vždy bude, a proto také nařčení z „exkomunikací“ a „primitivních manýr“. Krom toho, zřekneme-li se „vývoje“, pohrdne on námi – ať už je to vývoj pojatý Jiřím Šotolou nebo Václavem Černým. Potěšení bylo zřejmě na obou stranách.

Podle některých proklamativních článků a přeložených ukázek by se mohlo zdát, že Tvář navazovala na proud myšlení poznamenaný Heideggerem. Budiž, ale ten zcela jistě nebyl znám Haškovi, Klímovi, Weinerovi, Demlovi, Hančovi – a ti oslovili kmenové autory Tváře především. Vezmeme-li si ovšem za příklad takovéto osobnosti, pak už to jde po šikmé ploše zcela snadno. Ozřejmí se totiž, že dílo takto pojaté předpokládá jistou fragmentárnost, vpád náhody, problematičnost výběru, otevřenou strukturu, že nemá žádná zadní vrátka, že prostě každý ručí sám za sebe. Stále. Není-li toho, převládnou-li vnější rysy uměleckého díla, literárnost, pak nastoupí kýč. Ten lze diagnostikovat. Ale pozor – život, klišé, banalitu a kýč jen tak snadno nerozpleteš, tato mélange má přinejmenším podvojný charakter. Bohumil Doležal ukazuje na příkladu Haškova Švejka, že vůči historii je konkrétní osud nedůležitý, ale v konfrontaci s ním je historie směšná a nepochopitelná.

Dostaneme-li se až sem, narazíme na principiální potíž. Odkrýt kýč, případně falešnou hru naschvál, ze které Richard Weiner podezíral modernismus, není zase tak nesnadné. Ale jak se vyrovnat se skutečným dílem, pro které je konstitutivní právě to, že jemu v odpověď si stále znovu musíme zodpovídat, co dílo i jeho kritika vlastně jsou? Pro Jana Lopatku „skutečné odpovídání je další, hlubší otázkou“. ,,Literatura ... vzniká zpravidla tehdy, když je schopna sama sebe jako literaturu problematizovat,“ píše zase Emanuel Mandler. Shrnul bych to po svém – když začínám nerozumět mnou položené otázce. Neboť, parafrázujme uvedené Doležalovo zjištění o Švejkovi, vůči literárnosti je jednotlivé dílo nedůležité, ale v konfrontaci s ním je literárnost směšná a nepochopitelná. Kritik, otřesen, stává se outsiderem. To není zas tak snadné, outsiderem musí být každý jinak; jen úspěšní jsou stejní. Není proto náhoda, že Doležal a Blažíček se jako kritici nakonec odmlčeli a že Lopatkovo dílo je ukončeno. To je ale také kritika, a jaká!

Jistěže nejsou Češi rezistentní vůči velkým vyprávěním, směrům, orientacím, proudům, ale současně se s nimi příliš nesrovnávají. Snad právě proto, že sami se jich zmocňují – naštěstí – v jakési upatlané publicistické podobě; že jsou užívány k pedagogické manipulaci; proměňovány na dobovou konverzaci a hotové odpovědi; že jsou u nás nikoli obecné, ale všeobecné; nikoli vážné, ale pseudovážné; plné ustaraného racionalismu. To vše jsou kritické charakteristiky namátkou vybrané z Tváře.

Něčemu takovému se lze vzepřít jen individuálně, ale česká individualita se představuje většinou v podobě málo slavné. Kuchtí se z toho, co je právě po ruce; představujeme si, že musíme věcem hloubavě přicházet sami na kloub a pak je jen obrozovat. Z bot nám leze všenáprava. Kutilové, mudrlanti a učitelé, upřímně zanícení, kráčejí pospolu. Jsou to postoje nakonec velmi dobře slučitelné s velkými pseudoideály, protože, řečeno slovy Martina Hyblera, obrozujeme-li se v „lepší dobro“, už tím se cítíme lepší a opravňujeme své vlastní, ač jakékoli, jednání. Nevyhnuli se tomu ani reformisté roku 1968, ani disent, ani někteří z Tváře.

Sama Tvář se pokoušela o jiný přístup. Emanuel Mandler poukazuje, že nejdrobnější, každodenní činnost a práce je základem společnosti a že „může mít bezprostřední dějinný smysl, jestliže je takto zahrnuta v programu: a právě jen tím může být programově ovlivněna“. Povšimněte si, prosím, oné smyčky: ,,zahrnuta v programu, může jím být programově ovlivněna“. Znamená to neustálé přemítání, co dělat, aby to mělo smysl, vytrvale si udržovat ke skutečnosti kritický vztah. Zkrátka v tom byl postoj Tváře vůči tehdejší moci. Bojovala za konkrétní věci, bojovala za ně až do konce a bez úhybu – to podle Havlova vyjádření.

Není to nic jiného než odmítnutí toho, co bych nazval „politika kýče“, vlastní to sestry kýčové literatury. V tom je Tvář konzistentní. Je to politický postoj srovnatelný s osobní otevřeností autora i kritika vůči světu, sobě i dílu. Postoj, který má své vlastní hranice – nemůže být než trvalým korektivem. To není vůbec málo, připomeňme si Havlíčka či Rádla. Postoj, který právě protože převládnout nemůže, je stálý. Stejně stálý, jako jsou Vondrovi. Jak se máte, Vondrovi? Parafrázujme Doležalovo zjištění ještě jednou: vůči ostatním je jedinec bezmocný, ale oni zase, konfrontováni s ním, mohou být směšní.

Což mi připomíná, abych nezapomněl na věc neméně důležitou – totiž že ta historie Tváře byla taky sranda, zvlášť pro ty, co ji dělali
(Vyšlo ve ZV/ Přijetí podmínek, Torst, Praha 1996.)

Bohumil Doležal / O Tváři krátce
Tvář představovala ostrůvek naděje v době, která byla sice o něco dejme tomu lidštější než třeba padesátá léta, ale kdy byl člověk pořád velmi silně ohrožen na jednu stranu tím, že se ze zrůdnosti poměrů zblázní, a na druhou, že se přizpůsobí a zprasí. Většina mých generačních druhů volila tu druhou cestu. Tvář byla třetí cestou, vytvářením skromného, ale důležitého prostoru svobody v hnusném prostředí ruské kolonie, která si velkohubě říkala „Československá socialistická republika.
(Vyšlo při vzpomínce BD na redakčního kolegu Zbyňka Hejdu v Bubínku Revolver Revue.)

Bohumil Doležal / Aktuální polemika s výklady o Václavu Havlovi od Michaela Žantovského (MŽ, Havel, Argo 2015)
Pan Žantovský mluví ve své knize (hned dvakrát) o Havlově „epizodě“ s Tváří. K tomu musím jako přímý účastník říci: pro mne samotného Havlova účast ve Tváři nebyla nikdy nějakou epizodou. Byl pro mne její konstitutivní součástí, byl jedním z nás. Těší mne, že se v tomto smyslu vyjádřil i on sám v Dálkovém výslechu: píše opakovaně „my“ z Tváře - např.: „nesvázání žádnou … pupeční šňůrou s dřívějšími ideologickými pohledy, vybaveni už zcela jinými výchozími prožitky, měli jsme prostě i jiný vkus: nelíbilo se nám mnohé, co se antidogmatikům (rozuměj českým reformátorům „komunismu“, bd) líbilo, a líbilo se nám naopak mnoho, co se nelíbilo jim… Tvář … byl – nebo z našeho hlediska byl – ostrůvek svobody v tom, co se považovalo sice za nesmírně svobodné, co však vnitřně přece jen úplně svobodné nebylo.“ A uvádí: „V mém životě měl tenhle krok (vstup do redakční rady Tváře) ovšem větší význam, než by se na první pohled mohlo zdát: začalo jím nejen několikaleté období mého „rebelantského“ angažmá ve Svazu spisovatelů, ale zároveň s tím anebo skrze to začalo něco hlubšího: vůbec mé angažování kulturně politické a občanské, tedy to, co posléze vyústilo do mého „disidentství“.“ To tedy má být „epizoda“? 
(Vyšlo v politickém zápisníku Bohumila Doležala Události)

K celé Tváři si můžete přečíst heslo ve Slovníku české literatury nebo na Wikipedii.

 

Selected artworks



While other journals followed the motto “If it is possible or not”, Tvář operated under the alternative “If it lies or not” Zdeněk Vašíček


Havel, Uhde, Klaus - the three highest Czech statesmen appeared on February 7, 1996 at a ceremonial meeting of the editorial board of the journal Tvář, to which they contributed in the 1960s. The meeting took place on the occasion ... more

dilo

Pavel Tigrid, Václav Havel, Milan Uhde

dilo

Livie Klausová, Pavel Tigrid, Václav Klaus a Václav Havel

dilo

Pavel Tigrid, Klausovi, Václav Havel a Milan Uhde

dilo

Pavel Tigrid, Klausovi, Václav Havel a Milan Uhde

dilo

Pavel Tigrid, Klausovi, Václav Havel a Milan Uhde

dilo

Pavel Tigrid, Klausovi, Václav Havel a Milan Uhde

dilo

Pavel Tigrid, Klausovi, Václav Havel a Milan Uhde

dilo

Pavel Tigrid, Klausovi, Václav Havel a Milan Uhde

dilo

Zástupci Velvyslanectví SRN a nadace Konrad-Adenauer-Stiftung v Praze

dilo

Michael Špirit (uspořádal výbor z časopisu Tvář)

dilo

Milan Uhde, velvyslanec Maďarské republiky Zoltán Vezér a jeho první tajemník

dilo

Milan Uhde

dilo

Pavel Tigrid, Klausovi, Václav Havel

dilo

Jan Nedvěd

dilo

Zdeněk Vašíček

dilo

Maďarský velvyslanec Zoltán Vezér a jeho první tajemník

dilo

Pavel Tigrid, Klausovi, Václav Havel

dilo

Pavel Tigrid, Klausovi, Václav Havel

dilo

Václav Klaus a tehdejší ředitel pražské pobočky Konrad-Adenauer-Stiftung

dilo

Michael Špirit (zcela vlevo), Bohumil Doležal

dilo

Rudolf Battěk a Ivan Klíma

dilo

Václav Klaus a Bohumil Doležal

dilo

Klausovi, Bohumil Doležal

dilo

Klausovi, Bohumil Doležal

dilo

Václav Havel

dilo

lékař Petr Příhoda, sociolog Rudolf Battěk

dilo

třetí zleva historik Karel Kaplan

dilo

Petr Pithart

dilo

Petruška Šustrová a Dana Němcová

dilo

Anton M. Otte

dilo

Ján Lángoš (vpravo)

dilo

historik Milan Otáhal (uprostřed)

dilo

Jiří Němec, Andrej Stankovič

dilo

Anton M. Otte, Daniel Kroupa

dilo

Lubomír Voleník, Daniel Kroupa

dilo

Bohumil Doležal, manželé Klausovi

dilo

Petr Příhoda

dilo

fotograf Josef Rakušan (uprostřed)

dilo

Bohumil Doležal, František Černý, Václav Havel, za ním vpravo Karel Kaplan

dilo

(Bohumil Doležal), Václav Havel

dilo

Zbyněk Hejda (uprostřed)

dilo

Petruška Šustrová, Václav Havel, Petr Pithart, Josef Topol

dilo

Markéta Kučerová Drdová (zcela vlevo), Stanislav Novotný (uprostřed)

dilo

publicista Adam Drda, politolog Rudolf Kučera

dilo

Stanislav Novotný

dilo

malíř Rudolf Němec (čelem, s brýlemi)

dilo

Josef Mlejnek (uprostřed), Josef Mlejnek ml. (zcela vpravo)

dilo

Ivan Havel (uprostřed), Josef Topol (vedle vpravo)

dilo

Lída Rakušanová (uprostřed) s manželem Josefem Rakušanem

dilo

Petr Příhoda, Petr Pithart

dilo

Dana Němcová

dilo

Daniel Kroupa

dilo

historik Emanuel Mandler (uprostřed)

dilo

Rudolf Battěk a Pavel Šafr

dilo

Ladislav Hejdánek, Jan Nedvěd (v pozadí, z profilu)

dilo

Emauel Mandler a Jan Patočka ml.

dilo

Jan Patočka ml.

dilo

Andrej Stankovič (uprostřed)

dilo

Ludva Bednář, Daniel Korte, Pavel Šafr

dilo

Adam Drda, Andrej Stankovič

Advanced Search

Advanced Search and Filtering

Date of origin
Loading...
Loading...
Loading...