Václav Sokol Kresby a betlémy
Od kreseb symbolů k svérázným obrazům
Žijeme z dávné tradice v níž symbol - znak - slouží řeči výkladu. To, co na něm zahlédneme, pochopíme a zapůsobí na náš cit jakoby bylo určeno k doplnění toho, co se nám slovem předkládá k přemýšlení. Symbol ilustruje řeč. Význam nakresleného symbolu může být rozkládán a můžeme jím odkazovat k ledasčemu jinému. Ale může se stát, že symbol někdo nakreslí tak, že ten vstoupí do obrazu v plnějším smyslu slova a už není tím odkazem, který jde vykládat? Ano, ovšem jedině tak, že se v kresbě živě rozvine z jádra motivu a je tím pevně vsazen, zapojen do všech vláken, která pojí celek obrazu - zjevu. Odtud si symbol už nejde půjčit. Tak se liší symbol – obrázek - ilustrace v rukou učitele od skutečného díla umělce, které mluví kresbou - znovu oživlým symbolem.
Před mnoha lety Václav Sokol opatřil ilustracemi knihu ukrajinského básníka a myslitele Hryhorije Skovorody Rozpravy o moudrosti (Vyšehrad 1985). Svým způsobem překreslil stará symbola z barokní knihy velice populární od Lisabonu po Moskvu (Symbola & emblemata, Amsterodam 1705). Jako mnoho jiných podobných knížek tehdy sloužila svými ilustracemi potřebám vzdělávání širokých vrstev ve společné evropské tradici. Skovoroda sám také překresloval symbola, aby si kresbami pomohl při výkladu o podstatě života a světa, duši, Stvořiteli, v podobném repertoiru a v podobném duchu, který nám dnes vyprávějí básníci Dylanova nebo Cohenova typu. Souvislostmi motivů a jejich skladbou v jeden celek, se smysl obrazu přiblížil tomu, co chtěl Skovoroda přesně říci v tom kterém textu nebo přednášce. Václav Sokol přijal a po léta kreslil zvláště některá zavedená symbola Skovorodovy doby – srdce na vlnách, dům (Páně), déšť (milosti), loď na horizontu moře, kruh prstenu a vrchol drahokamu, věnec slávy zvedaný k nebi, uzel nad členitým pobřežím, kotouč slunce v dokonalém kruhu.
Stále výraznější a hlubší práce se symboly si žádá čím dál větší osobitost a přitom i prohloubenou srozumitelnost. Nic konkrétního se tu nepodává, žádná exempla, ale přece je potřeba vyjádřit se přesně i svérázně, aby si publikum zapamatovalo obraz i ponaučení. Jako když pouťový vypravěč poučných historií komentuje svoje pásmo kreseb. Kazateli zas po staletí slouží malby zvané „bible chudých“ v pásech nad sebou na stěnách chrámů. Dnes kdekdo používá powerpointové prezentace s obrázky k účelům velice rozmanitým.
Úskalí kreslení symbolů jsou ovšem mnohá. Vezměme jen několik příkladů: Nejspíš můžete upadnout do doslovnosti jakéhosi přesného ilustrování jako kdysi Gustav Doré a Louis David a dovést ji až k takové pitomině jako dnešní ilustrátoři různých populárních Biblí, Strážné věže nebo Knihy Mormon. Naopak se také můžete neblaze vyprázdnit nejapným abstrahováním, natolik se zbavit jakékoli vnitřní charakteristiky postav i scén až k úplné schematičnosti jakou léta předvádí třeba Zdirad Čech na obrázcích svatých podle jednoho kopyta. Na tomto oblíbeném církevním ilustrátorovi dneška je vidět i další pól jiné škály neřestí. Čech představuje nevkusnou amatérštinu ve službách jednoho typu katolické mentality – prostě ilustruje hloupost a ideologičnost. Protikladem je zase třeba školené machrování a kombinatorika tradičních symbolických a mytologických témat u Jiřího Anderleho, které se obejde zjevně i bez obsahu, sdělení a myšlenky. Hněte pouze zručně zachycený záznam počitkování a hroznou člověčinku, které nic nízkého není cizí.
Kreslit symbola tedy není vůbec bez rizika. A připomeňme důrazně, že jsme zatím mysleli jen na kreslení symbolů té světlé tváře skutečnosti. Připomeňme, že jsou i odvážlivci, jako Jiří Šalamoun, kteří si troufli kreslit a čárat symbola temnější tváře skutečnosti ... ale zpět k „bílé magii“.
Václav Sokol se kresbou stále téhož motivu k podstatě symbola přibližuje a symbolon se v jeho podání ukazuje v proměnách výrazu stále více jako celek, který už nemůže sloužit jako pomůcka řeči výkladu, ale mluví už i bez něj. Obrázek se změnil v obraz.
Básník William Carlos Williams napsal snad v podobné souvislosti o kritériích patřících k řeči uměleckého díla, jenž „je tu proto, aby k nám promlouvalo řečí, které můžeme rozumět. Ale dřív, než mu můžeme porozumět musí tu být řeč, které si všimneme. Musíme ji rozpoznat jako svou vlastní řeč, musí nám vyhovovat, že mluví k nám. A zároveň musí zůstat řečí mezi všemi jinými jazyky, tedy symbolem komunikace.“ (Paterson 1951)
David Bartoň, Přítomnost
Jako kluk jsem maloval jednak hrady, jednak madony – a ta dvoudomost mi zůstala. Někdy začátkem 70. let jsem ve svém volném čase u Staveb silnic a železnic kreslil velmi pracné pérovky – abych to nemusel ukrývat, byly to automobily a jakési dopravní značky. Pak jsem přišel na to, že téma není tak zásadní a různě se proměňuje. Automobily, viděné zepředu, se zjednodušováním přeměnily v čepice, a kresba byla přesto stále realistická. Podobně se kostely změnily v židle, u některých kreseb se zajímavý vnitřní prostor dal najít také v nádobách. Realističnost kresby zvyšovalo měřítko: ve formátu A1 je kostel oproti skutečnosti maličký, ale hrnec velmi zvětšený. Měl jsem raději tu druhou možnost. U několika kreseb jsem došel k tomu, že byly přesvědčivé, ale kromě světla nic nepřipomínaly. Z takového výsledku jsem měl radost, ale východiskem je pro mě vždy realita. Kreslení je jednou z možností jak pokračovat, jak hledat smysl.
Václav Sokol
Za poskytnutí fotografií děl Václava Sokola patří dík Přemyslu Havlíkovi a Janu Endrýsovi.
