Ateliery členů UB 12 a jejich portréty
Síla lidské prostoty
Konec padesátých let u nás. Po procesech, hrdelních trestech intelektuálům jako byl Kalandra, po krachu měny, po dokonaném vazalství státu k režimu kruté despocie z východu, všude čouhala nouze, šeď a nepřátelství. Tehdy se shlukovali i rození solitéři do skupin, aby se třeba jen měli s kým bavit. Dnes jsou výtvarníci Adriena Šimotová, Václav Boštík nebo Stanislav Kolíbal známí spíš samostatně, ale právě oni začátkem 60. let spolu s dalšími umělci[1] založili skupinu UB 12 a opatrně formulovali společné prohlášení. Sdružili se kolem noblesního vzdělance a talentovaného malíře Václava Bartovského, který byl sice generačně starší, ale přátelil se s nimi a veřejně hájil jejich tvůrčí svobodu.
Bylo to v době, kdy soudruzi odmítli vydat monografii Henryho Moora nebo se pohoršovali nad dílem Lucia Fontany, zatímco svět obdivoval jeho originální pojetí prostoru. Stanislav Kolíbal vzpomíná na to, jak se tehdejší starosta Umělecké Besedy Vlastimil Rada vrátil z výstavy v Paříži a s pohrdáním zabedněného reakcionáře ostatním sděloval, že Fontanova plátna jsou prořízlá, soudruhu zhnus se o to víc, že skrz na skrz, prostě „durch“. Podobné výlevy mladé umělce iritovaly, až nakonec vystoupili ze Svazu II. krajského střediska, původně Umělecké Besedy, a založili vlastní skupinu, která by nezapřela moderní tradice. Pojítkem rozličných osobností se stala síla lidské prostoty Václava Bartovského, nutnost osobité poesie a vzájemné přátelství.[2]
Jeden ze zakládajících členů skupiny obešel zkraje roku 1962 ateliery svých kolegů s fotoaparátem v ruce. Zrovna ten, který se mezi nimi cítil jako enfant terrible a na rozdíl od tichošlápků, kteří se báli udělat hovadinu a zůstávali v šedých, šedohnědých nebo nazelenalých tónech byl moc barevnej. O většině členů UB 12 (studentech Josefa Kaplického) podle něj platilo to, co o Kaplickém řekl Vítězslav Nezval: Oděv anglický, malba francouzská, český Josef Kaplický. O všech dohromady prý platilo akorát to, že neměli společného nic. Byl to malíř zářivých barev, světla a jihočeských námětů Oldřich Smutný.
Smutný svými výroky provokoval, jeho snímky jsou ale jiné, vyvolané citem pro půvab jedinečné osoby. Na černobílé fotografii se mu líbila široká škála bílé, přes šedou až k černé, podněcující hloubku a fantasii. Fotil rád a hodně. Tváře přátel z UB 12 zachytil jakoby „zevnitř“, ztišené a zahloubané. Je vidět, že jsou spříznění, ale ne stejní. Každý má na režim a poměry jinou strategii, podporují se a zároveň si zůstávají vzdáleni. Chtějí vyjádřit to, čím žijí. Pro všechny je umění věcí vážnou, takže se liší výrazně. Jejich ateliery vypadají na Smutného fotografiích jako domovy obrazů a soch, které se v dennodenním kontaktu sžívají se členy domácnosti. Jedině tam jsou vidět v pravém světle svého zrodu.
Pro Smutného byl nejvíc umělcem UB 12 Jiří Mrázek, který ovšem stejně jako Václav Boštík a Václav Bartovský na představovaných fotografiích z roku 1962 chybí. Tvůrčí skupina UB 12 na jaře téhož roku poprvé vystavovala samostatně. Bylo to v suterénu domu U Topičů v Praze, původně soukromé galerii Františka Topiče, která byla roku 1949 znárodněna a v letech 1950 – 1991 vedená jako Galerie Československý spisovatel.Václav Boštík a Jiří Mrázek se ale účasti zřekli, zřejmě z ohleduplnosti k ostatním - předjímali, že by jejich díla byla pro cenzory nepřijatelná. Přesto výstavu provázely komplikace a byla několik dní zavřená. Některá díla přišla svazákům stejně moc „abstraktní“, nebo jinak nevhodná a musela zmizet. Týkalo se to např. plastik Věry Janouškové, nebo obrazu Krajina Jiřího Johna, která, jak vzpomíná Stanislav Kolíbal, byla pro soudruhy příliš temná, jako hrob. Václav Bartovský na Smutného fotografiích chybí, protože půl roku před výstavou zemřel.
Smutného optikou se můžeme podívat do tváří ostatním členům UB 12, do jejich ateliérů a na vzájemnost jejich děl ve výstavě „U Topičů“. Při on-line prezentaci na artforgood.cz jsme zachovali pořadí a množství snímků na kinofilmu a negativech 6x6 tak, aby bylo možné nahlédnout pod ruku umělců i do záměrů fotografa, což je o to zajímavější, oč s větším rozmyslem se tehdy mačkala spoušť. Některé snímky jsou pootočené pro pohodlnější prohlížení a všechny v takové kvalitě, aby se daly přiblížit do detailu. Filmový pás je podložený černě, aby nerušil jeho zubatý okraj. Fotografický materiál upravoval Ondřej Přibyl a zasahoval jen do té míry, aby nezmizela patina, tedy až na jednu výjimku. Tou si Oldřich Smutný podmínil zveřejnění snímků proto, aby nikomu neubral na kráse…
UB 12 už půl století neexistuje. Odpor jejich členů k bezobsažné popisnosti a jejich svobodomyslnost se bolševickému režimu pochopitelně příčily a v normalizaci všechna podobná uskupení zakázali. Jejich jednotliví aktéři ovšem zůstanou osobnostmi, které marxistickým teoriím a jejich stávajícím (sic!) zastáncům navzdory[3] duchovně působili na poválečnou generaci. Václav Bartovský krátce před formulováním Společného prohlášení skupiny UB 12 zemřel. Stal se vzorem pro lidi, kterým bylo umění svaté, pro které bylo vyznáním, za které člověk dá život. Na fotografiích je snad možné zahlédnout jakou „sílu má lidská prostota“, když není patetickou frází, ale vtělí se do jedinečných lidí.
Pavlína Bartoňová
[1] Zakládajících členů 14 UB r. 1961 bylo 14 – Bartovský, Boštík, Burant, Janoušek, Janoušková, John, Kolíbal, Mrázek, Mrázková, Prachatická, Smutný, Šetlík, Šimotová, Vitík. Zanedlouho poté se ke skupině připojila Kučerová a roku 1964 Zemina.
[2] Viz Společné prohlášení skupiny UB 12 vydané u příležitosti samostatné výstavy „U Topičů“ roku 1962 (naleznete ho na artforgood.cz - uvozuje fotografie z výstavy). Název skupiny zůstal od výstavy U Topičů, kde vystavovalo členů 12, nezměněn.
[3] Například kunsthistorička Milena Bartlová ještě dnes tvrdí, že ji nezajímá morální selhání jednotlivců, ani individuální hrdinství, protože „v produkci poznání o minulosti “nehrají velkou roli“. In: VODRÁŽKA Mirek. Výtvarné umění a jeho subverzní role v období normalizace. Demytologizační a detektivní příběh. Centrum pro dokumentaci totalitních režimů 2019.
___________________________________________________________________________________________________________
Poznámka, kterou nám zaslal Jaromír Zemina (18. června 2020)
Je dobře, že jste zas připomněli Oldřicha a skupinu UB 12. Text jste napsali moc pěkně, k jeho první části mám jen poznámku faktickou: Zřejmě se tam opíráte o to, co o členech UB 12 říkal sám Oldřich. Jestliže si to tak opravdu myslel, jeho hodnocení sebe a těch druhých ve skupině svědčí o jeho velké namyšlenosti. Říká-li o nich, že malovali jako tichošlápci, na rozdíl od něho opatrně, tedy vlastně konformně (aspoň já to tak chápu), neměl pravdu a křivdil jim. Ano, chovali se nenápadně, ale někteří z nich, zejména nejstarší Boštík a Vitík, malovali mnohem odvážněji než on, totiž nefigurativně, a Vitík navíc velmi barevně.
A Boštíkova odvaha se projevovala naopak tím, že jako první u nás maloval bíle a šedě, pro mnoho lidí nebarevně, a přitom běl a šeď zbavil neutrálnosti a udělal z nich plnohodnotné barvy, což byl čin revoluční. Ale byla to revoluce jako sám Václav tichá. To však Oldřich jaksi přehlédl.
__________________________________________________________________________________________________________
Negativy opět na světě!
Když jsem v roce 2005 připravoval výstavu obrazů Oldřicha Smutného v Telči, posteskl si Oldřich, že na začátku 60. let nafotil ateliéry členů výtvarné skupiny UB 12, ale že už všechny negativy a fotky vyhodil. Litoval jsem toho také.
V následujících letech jsme se vídali stále častěji, pomáhal jsem mu s dalšími výstavami. Oldřich byl výborný společník a vypravěč, na UB 12 přišla řeč často.
Jednou mi Oldřich zatelefonoval, že jsou negativy opět na světě! Zachránil je před zničením jeho oddaný žák a přítel Miro Marko. Oldřich měl síť přátel hlavně z řad svých bývalých studentů scénografů, kteří mu do konce života pomáhali s mnoha praktickými věcmi.
Když opouštěl v roce 2010 svůj ateliér v ulici Nad Královskou oborou na Letné, řekl Miro Markovi, ať si zbytek věcí vezme, nebo ať je vyhodí. Díky němu byl tento historický a umělecký dokument nalezen a zachráněn a Oldřichovi po letech vrácen zpět.
Vidíme zde mimo ateliér a portréty samotného Oldřicha Smutného z roku 1962 i ateliéry a velmi vydařené portréty manželů Janouškových, Adrieny Šimotové a Jiřího Johna, Vlasty Prachatické a Stanislava Kolíbala, Daisy Mrázkové, Aleny Kučerové, Františka Buranta i výtvarného teoretika skupiny UB 12 Jiřího Šetlíka. Jaromír Zemina se ke skupině připojil až o dva roky později. Václav Bartovský na fotografiích také není, zemřel rok před jejich vznikem. Zvlášť působivé jsou portréty a pohledy do ateliéru Aloise Vitíka, který zemřel v roce 1972, dnes se o něm bohužel už moc nemluví. Ani do rozsáhlé monografie Mileny Slavické UB 12 se nepodařilo získat jediný Vitíkův portrét. Naopak Oldřichovy portréty výborně ilustrují knihu výtvarných textů Jaromíra Zeminy Via artis, Via vitae.
Zvláštní je, že na fotografiích chybí Václav Boštík, přestože jej měl Oldřich osobně velmi rád. Předpokládám, že je to proto, že v té době žádný ateliér neměl a pracoval doma v kruhu své početné rodiny. Svůj ateliér přenechal Jiřímu Johnovi, který neměl kde malovat.
Soubor fotografií Oldřicha Smutného je dnes nejen cenným historickým dokumentem, ale má i nespornou hodnotu uměleckou. To prokázalo už několik výstav, na kterých byly představeny mnohé jiné Oldřichovy fotografie.
David Bartoň
DAVID BARTOŇ (narozen 1964). Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně a pracoval jako zemědělský inženýr, skladník, hostinský, keramik a ředitel Městské galerie v Telči. Od roku 1998 je kurátorem, galeristou a výtvarníkem. Maluje převážně krajinu Českomoravské Vysočiny. Stará se o umělecký odkaz Oldřicha Smutného a Václava Rožánka.
