Michal Matzenauer se narodil 20. listopadu 1947 v Praze, v nemocnici Na Františku, kde byl hned, pro jistotu pokřtěn. Mládí prožil na Vsetíně na Valašku a střední chemickou průmyslovku vystudoval ve Zlíně. Od dětství se věnoval kresbě a malovat začal ve 14ti letech. To se již začal věnovat rovněž literatuře. Ve Zlíně pak vydával s kamarády studentský literární časopis Plocha, určený pro zlínské střední školy, který s odchodem ze Zlína v roce 1967 zanikl. V letech 1968 – 69 vystřídal řadu zaměstnání a toulal se se skupinou amerických a evropských hippies po Evropě. V roce 1969 si vyřídil studium na Oxfordské univerzitě v Anglii na obor dějiny umění, ale uzavření hranic v srpnu 69, mu nedovolilo vycestovat a byl mu navíc odebrán pas. V následujících letech vystřídal opět řadu zaměstnání. V roce 1972 zakotvil na čas v tiskárně, kde pracoval jako pomocný dělník a později jako chemik. Měl na starost leptací lázně pro hlubotisk a odpadní vody. Na tiskařských strojích dělal kombinovanou technikou výtvarné tisky, ale to bylo samozřejmě mimo pracovní dobu. Oficielně, jako mnoha jiným, mu bylo znemožněno vystavovat, publikovat a v rozhlase byly zakázány i pořady, které byly už natočené. Od roku 1975 až do roku 1990 pracoval na vrtných a čerpacích soupravách jako dělník. V roce 1977 podepsal CHARTU 77 a v roce 1979 se stal členem VONSu. Účastnil  práce v samizdatech a to jako autor, tak i při redigování některých periodik a katalogů, nebo ke konci normalizace, jako redaktor časopisu VOKNO. Po roce 1989 vydal několik básnických sbírek a uskutečnil celou řadu samostatných a účastnil se mnoha skupinových výstav u nás i v zahraničí.

Tvorba Michala Matzenauera je mnohovrstevnatá. Vždy je ale v jeho obrazech a kresbách vidět důraz na básnickou atmosféru. V různých obdobích jeho tvorby se mu rovněž objevuje buď jako součást obrazů, nebo přímo jako námět, písmo. Toto písmo je někdy čitelné, i když je zároveň dosti zašifrované, jindy ale nejde vůbec o čitelnost, ale jen o symbol nebo znak – náznak. V těchto obrazech se Matzenauer naprosto odklání od lettrismu nebo jiných v Evropě známých postupech v použití písma, jako obrazového vyjádření. Blíží se meditačním postupům zobrazení, které jsou známé a běžné v některých východních kulturách, nebo které používají někteří arabští mistři. Přesto je jeho snahou zůstat kompozičně i kresebně v evropském cítění i myšlení.
O.S.  


 

Pokročilá doba II. (Jiný název)
básně, vzpomínky a hříčky z poslední doby

Sbírku Pokročilá doba II. s podtitulem Jiný název začal Michal Matzenauer psát roku 2017. Pravidelně, „dnes už jen občas“, přibývají další řádky. Sbírka tudíž není dosud ukončená, tím pádem ani vydaná, ale vždy po roce ji autor uzavírá do ročního celku. Sbírky Pokročilá doba I. (vyšla roku 1979 v samizdatu, edice Popelnice) a Pokročilá doba II. spojuje metoda kontinuálního psaní a tedy i podobného myšlení.

Nakonec vybírám několik básní ze sbírky Mariánský příkop (Pulchra, 2019). Mariánský příkop je pro Michala Matzenauera jedno z nejpřitažlivějších míst vůbec. (pb)

Labužnická

Poslouchám Kouzelnou flétnu z Covent Garden

a smažím slaninu a cibulku pod zelí

Je to úžasné

jak k té hudbě ta cibulka voní

Mozart byl geniální

Masíčko se už peče

a já doufám

že jídlo bude dřív

než opera skončí

abych se při té božské hudbě

najedl 

Hostina darmošlapů

Až se bazilišek nabaží

a vlkodlak se odlakuje

alkoholik ten se oholí

a hned svou ženu pomiluje

Hoši to vám povídám

ráno je moudřejší večera

ale večer je zas větší sranda

a každý kdo je ráno posera

je večer zase velký pardál 

Lepší svět 

Vůz tažený koňmi

Vůz z porcelánu

Vůz ze skla

Převrhl se a rozbil

všude samé zvonění a cinkání

a všude samé střepy

Střepy po kterých skáčou malé děti

a ty se jim zařezávají do nožiček

ze kterých jim teče krev

a oni křičí a výskají

náš svět bude lepší než ten váš

Já se jich ptám jak lepší

a oni se smějí

z nohou jim teče krev a křičí

to ještě nevíme ale bude lepší

Jsou to hodné malé děti

a tak jim věřím 

Vzpomínka

V době když jsem byl ještě malý

chodily po ulicích loutky

Cikáni jezdili v krytých vozech

tažených koníkem

brousili nože

spravovali deštníky

jedli neposlušné děti

a prý taky kradli slepice

Tehdy totiž chovné stanice neexistovaly

Český Parnas 

V údolí Parnasu

zpívali básníci

Básníci čpící přijící

Na kopci družstevníci

a básníci

verše chrlící

Na zámku básníci dlící

již navždy

jen básně kurvící   

Filipínky

Filipínky za rozbřesku

mají v sobě hodně stesku

Hodně stesku - pocit viny 

Kde jsou jejich Filipíny

Jako všichni v našem kraji

Filipínky si též hrají

Mají však ten pocit viny

Kde jsou jejich Filipíny

Mám rád malé Filipínky

sukně nosí nad kolínky

Pod očima tmavé stíny

Kde jsou jejich Filipíny

Senzitivní kočárek

Ani pán

a ani paní

Ani na něm

ani na ní

Ani pod ním

ani pod ní

Jak den před tím

jak den po dni

Nejlepší jsou hosti od kosti

Měli jsme všeho dost

když navštívil nás host

Teď už nic nemáme

jeho kost psům dáme   

Dva dědci 

Jeden dědek nemocný

trápil se jak ponocný

V pátek jako v sobotu

v posteli i u plotu

Druhý dědek veselý

válel se furt v posteli

A to že je nemocný

to prý jenom nemoc ví

Únorová

Jednou takhle v únoru

potkal jsem vám potvoru

Nebyla to potvora

ale byl to potvor

neměl totiž díry dvě

měl jen jeden otvor

Prtek

Každý lichý čtvrtek
chodí za mnou prtek

taky v sudý čtvrtek

chodí za mnou prtek

Chodí tam a chodí ven

Jeden prtek za týden 

Každý kluk

Každý kluk

nedouk

ví že

kníže

nese se

po poli

i po lese

na koni

se honí

na blízko

či na dálku

hledá svoji

Amálku

svoji  lásku

velikou

jezdí za ní

oklikou 

Doktor

Šel jsem navštívit lékaře

ale bylo už pozdě

Ležel v posledním tažení

a na stole vzkaz

Ta diagnóza byla špatná

ze samé podstaty

xxx

Až se vám podaří zbavit rodičů

naučte se poslouchat hudbu

která je ve vás uvězněna
 

Útržkovité vztahy

Ty ho znáš?

Jo

Znáš ho dobře ?

No znám ho

Takže dobře ho neznáš

Asi ho znám jako všichni

On neměl kamarády ?

Ale snad jo

Znáš z nich někoho ?

On měl útržkovité vztahy

Jak útržkovité

No útržkovité

Vždycky to utrhl 

A děti měl ?

Měl

A platil na ně

No na některé platil

na jiné ne

Jak to

Asi nemusel

A žil sám nebo s někým

Spíš to první

i když někdy taky ne

Myslíš že hodně lhal ?

Nevím

Asi někdy - jako každý

Nebo byl schopný něco ukrást ?

To bych neřekl

A měl ho někdo rád  ? 

To opravdu nevím

Třeba ty

No – vlastně nevím

A měl on někoho rád ?

Vždyť ti říkám

že měl útržkovité vztahy


Dva páni

Kampak jdete kmotře

Jen tak pane obře

Vždyť já nejsem obr

Jsem menší než kopr

V noci přišly mraky

sebraly nám střechu 

No já musím taky

nafutrovat měchů

A pak jak to chodí

jeli vzducholodí

Psala mi to teta

až na konec světa

Jednoho dne však

trefil je tam šlak

O tom milí páni

neměli však zdání


Variace na V. Nezvala

Piju rum a řeka teče

Piju rum a roste strom

Piju rum a Kuba zvítězila

nad nepřítelem 


Variace na V. Nezvala
 

Mám rád americké slanečky

Mám rád mexické slanečky

Mexické slanečky mám raději

protože je v nich víc revoluce

Pokora

Pokorný leží na hraně stolu

Pod stolem pokorná líže si nohu

Ještě víc pokorný

Ještě víc pokorná

Ještě víc pokorných dětí mít spolu 

Nenávist

Piju krev

Sedím doma, nikam nejdu

ale určitě někomu piju krev

Kdybych aspoň věděl komu

nebo proč a kolik

Jenže někomu piju krev

Vzpomene si na mě

a já nemůžu vůbec nic dělat

abych mu ji nepil

Chudák už je celý bílý

On mi nic neudělal

a já pro něj nemůžu udělat vůbec nic

Sedím doma

on nervózně pobíhá někde městem

skřípe zubama

a já z něj pomalu, po kapkách, vysávám krev


Červené trenýrky

Zpuchřelá guma

          zezadu zahnědlé

červené trenýrky

          jsou celé vybledlé

Opilé oko

         zdravý jak mladík

Jak ovar třese se

         dementní stařík


„To je dobrý, ne?“ Tak končil Nikolaj /Andrej Stankovič/ vždycky, když mi přednesl svým nenapodobitelným způsobem, a pak vysvětloval, nějakou svou čerstvě vymyšlenou-promyšlenou báseň./ Končil tak i když mi vysvětloval nějaký nově objevený vtip, který ho zaujal. Ještě si na závěr chechtnul./ Takže by bylo asi správné, abych napsal nejprve jak mi vysvětloval a osvětloval básně Nikolaj, taky jak je napsal a z čeho vznikly, a pak teprve můj vlastí rozbor. Jenže to nejde, protože si to už nepamatuju, přestože to bývalo vždycky něčím podobné a psát rozbor jeho básně si nedovedu představit. Plete se mi do toho Nikolaj v celé své kráse a to mě ruší v soustředění na text. Vidím ho totiž, jak stojí proti mně s pivem v ruce a prská na mě věty jako třeba, že střevo se střevem se mají rádi a tím pádem, takové střevo ti nemůže ublížit, nebo že sako se nepotí a podobně. Jedna zvláštní věc mě ale stále pronásleduje. Dělali jsme spolu nějakou dobu /asi dva roky/ na maringotce, coby čerpači vody. Nikolaj byl proslavený mykolog, ale já si nepamatuji, že by někdy na maringotce houby sbíral. Sám jsem od něj dostal několik lahviček zavařených hub, ale to bylo u nich doma, v bytě. Jestli ho bavilo je sbírat v Praze na Petříně, což mi říkal, že tam na ně chodí, nevím, ale na maringotce jsem ho sbírat houby nikdy neviděl. Taky je pravda, že do lesa chodí na  houby kdekdo, takže si asi jako odborník vybíral místa, kde by je nikdo nehledal. Určitě by mi ale, kdybych se ho na to zeptal, řekl nějakou pěknou, vykutálenou repliku.
 

Jednou jsme takhle seděli v hospodě U tří králů, kamarádi už odešli a tak jsme řešili naše důležitosti. Nikolaj si dal něco k jídlu. Jíst už moc nemohl. Nemohl polykat. Nešlo to a tak jsme pokračovali do dalších nočních barů a dál řešili. K ránu jsme kráčeli jako domů a tak jsem mu řekl, že opravdu nezbývá nic jiného, než že musí jít k lékaři. Spíš asi do nemocnice... Debata to byla dlouhá, ale i vážná, a tak mi to nakonec slíbil. Rozloučili jsme se na Palackého náměstí. Asi za tři dny jsem se dozvěděl, že je  v nemocnici, a to je to, co mě tíží. Třeba mohl umřít úplně jinde.


Divadla se mohou jen snažit

V poslední době se mi zdá, že se v naší kultuře vzdává často hold Alfrédu Jarrymu. Je to moc dobře, protože si to určitě zaslouží. Jako příklad mohou být nově vzniklé ceny, které si lidé, kteří zakládají příslušné nadace, potom sami rozdávají. Ceny si lidé dávají rádi, /nakonec Václav Havel jich posbíral víc, než všechny současné vlády dohromady/. Je to jen taková malá ukázka, ze které by měl Jarry určitě radost. Navíc člověk bez cený je jaksi bezcenný, ať to vezmete z kterékoliv strany.

Když jsem se na začátku 90tých let rozkoukal a viděl, že zatímco jedna část obyvatelstva se ještě snažila udělat pro občanskou společnost něco, co společnost opravdu potřebovala/, myslím tím aby si vytvořila etické a morální zázemí/. Další část společnosti stačila rozkrást co se dalo/ nejvíce jich bylo z řad KSČ/. Zároveň se už ale objevili a drali k moci lidé, za něž bych nedal ani zlámanou grešli, a kteří ve mně vzbuzovali velké obavy. Myslím tím Klause, Zemana, Dlouhého/ někteří z nich přišli do politiky přímo z Prognostického ústavu, který byl údajně založen na pokyn KGB a jehož ředitelem byl pan Komárek, kterého dokonce vyneslo KGB do funkce poradce Che Guevary na Kubu/ a jim podobní. Proto nemám důvěru ani k lidem, kteří pořád opakují, že se tito pánové změnili až časem. Že jejich názory tehdy nebyly tak špatné a že teprve moc je změnila k horšímu.

Jedna věc jsou názory a druhá věc je, jakým způsobem ty názory říkají a prosazují, a to tito pánové ukázali hned na začátku své kariéry. Jestliže někdo prohlásí, že se společnost skládá ze 70ti procent potřebných idiotů, které když získáte, můžete si s ní pak dělat co chcete, je to sice možné prohlásit v přátelském kruhu, nebo v hospodě, ale říci to jako premiér ve veřejném projevu je zase něco jiného.

Takových výrazných a podobných výroků se tito pánové dopouštěli často. Proto jsem k nim zaujal od začátku kritický postoj a bylo mi jasné, že to je ta nejhorší cesta, kterou se naše společnost vydává. Hodnoty, jež jsem očekával od „nově vznikající společnosti“, šly vniveč. „Pravda a lež jsou nesmysly, charakter má každý takový jaký má, etika a humanitní postoje jsou volovina a podobné další“, se staly hesly klausovské éry. Důležité jsou peníze a žádné špinavé peníze neexistují a to bylo hlásáno tomuto ubohému národu v rozhlase i v televizi, v projevech těchto velikánů. Určitá část společnosti nad tím kroutila sice hlavou, ale vcelku se nedalo nic dělat, když veškerou moc měli od začátku v rukou tyto kreatury.

Ale zpět k Jarrymu. Dva  Otcové Ubu se tu vystřídali, ale chyběla tu nějaká matka Ubu, a tak si ji Zeman dosadil. A aby byla opravdu sranda, dosadil ji přímo na místo ministryně spravedlnosti. Jako jeden z prvních zákonů, které chtěla uvést do života, byl zákon, který by ji umožňoval určovat, kdo bude zastávat funkce v soudní hierarchii. Zdá se, že to zatím neprošlo.

Výborně se do plejády „těchto osobností“ hodí též usměvavý předseda parlamentu Vondráček, který působí jako nevinné teplé na přechodu pro krávy, když obhajuje hospodářské kejkle svého předsedy. To naopak estébák Filip /předseda KSČM/, ten působí přímo jakoby citoval z učebnice patafyziky, přestože ji nikdy neviděl. Je mu však všechno jasné a když nebude po jeho, tak vstoupí klidně podruhé do strany.

Na patafyzické projevy těchto figur si lidé už zvykli. Dokazují to každý den ve svých projevech skoro všichni vládní a političtí představitelé. Jsou to v podstatě megalomanské snůšky sobě navzájem si odporujících blbostí, které většinou nemají žádný smysl, podporovaných Zemanovým odůvodněním lhaní, že názory nemění jen blbec. Bývalý taky soudruh Zeman si nicméně se svým estébáckým kolegou Babišem v ničem nezadá, ba naopak. Divadla se tak jen mohou snažit vyrovnat se představení, které předvádí pro lid vláda, spolu s hradem.

Jenže Alfréd Jarry myslel svou patafyziku jako hru a to velkolepou hru pro radost, kterou se baví někteří lidé dodnes. Naše skutečnost mi jako hra nepřipadá a není to ani sranda, i když to může některým nezúčastněným lidem opravdu tak připadat. Myslím, že by měl být Král Ubu i patafyzika zařazeny do povinné četby, aby se tak mladí lidé dokázali v současném politice trochu orientovat.


Panický strach

Tam v koutku sám

sám stojí pán

praštěný pán svou

                        palicí

Praštil se sám

teď dumá tam

že nemá jít kam

                      ulicí

V koutku tam stojí

všeho se bojí

jen v ruce žmoulá

                       čepici

Děsí se třese se

v očích má běsy

a život podobný

                    s jepicí


Svatba

Jednou jsem byl pozván na svatbu

a byla to krásná svatba

Nevěstě to moc slušelo

všichni byli veselí

jen mi bylo divné

že nevěsta tančí pořád sama

Hudba hrála a nevěsta se točila

smála se a vířila v kole

ale ženich nikde

Přitočil jsem se k ní

chytil ji v pase

a vířili jsme pak spolu

Když jsem se jí zeptal

kde má ženicha

smála se ještě víc

Můj ženich je vítr říkala

a taky slunce a měsíc 

Tančili jsme až se mi z toho zatočila hlava

Když jsem se probral

byli už všichni pryč

a já byl sám u stolu

u kterého mě nechali vyspat

Nikdy jsem se nedověděl

jak to vlastně bylo

Kdo byl vítr a kdo byl slunce a kdo měsíc


Jednou, bylo to v sedmdesátých letech, jsem potkal známého, a jen tak jsem se ho zeptal co dělá. Řekl že topí, což byla tehdy vizitka slušného člověka. Samozřejmě jsem se ho hned ptal kde topí. Myslel jsem, že je v kotelně třeba s někým z našich známých. Pravil, že v Ústavu Zdeňka Nejedlého. Vůbec jsem netušil, že nějaký takový ústav existuje a tak jsem se zajímal, co se tam dělá a jak je ústav velký. Řekl, že je tam jen pár zaměstnanců, a jejich činnost spočívá v tom, že čtou dílo Zdeňka Nejedlého. Samozřejmě jsme se tomu smáli.

Vzpomněl jsem si na to právě nyní, když Městský státní žalobce vydal po čtyřech létech rozhodnutí o nevině obžalovaných v kauze Čapí hnízdo. Po čtyřech letech vyšetřování byl výsledek předán Městskému státnímu zástupci, který po třech nebo čtyřech měsících řekl přesně to, co říkal premiér Babiš před čtyřmi léty, a co všichni věděli, a o co v této kauze vůbec nešlo. Šlo přece o podvodné jednání s přesouváním Čapího hnízda, a ne, zda-li bylo v době dotace samostatným podnikem.To přece všichni v celém národě věděli, ale výsledné rozhodnutí překvapilo i většinu věrných premiérových voličů.

Dříve si „četli“ zaměstnanci jednoho ústavu dílo Zdeňka Nejedlého, a nyní si čtou v jiném ústavu zaměstnanci obvinění premiéra Babiše a spol. Výsledek ovšem není stejný. V prvním případě mohli přijít k újmě jen ti zaměstnanci, a to z toho, co četli, v druhém případě se věc dotýká celého státu a hlavně i příštích  generací.

Jsou určitá zaměstnání, která vyžadují určitý typ lidí. Lidí, kteří jsou schopni se vyrovnat s úskalími, která tato zaměstnání sebou nesou a taky zaměstnání, která vyžadují určitý druh čestnosti a odvahy. Je neštěstí pro zemi, ve které zaujímají tato místa lidé, kteří tyto vlastnosti nemají.
 

Mariánský příkop

V Mariánském příkopu
se zdají sny
které se přihodily

Pes nehoní kočku protože je pes
(po dvoře
kde kočka neloví myšku dnes)
A nehoní se za ocasem
a kočka nesní o ideálním světě zase
----

Duše utonulých
z Mariánského příkopu
jsou jiné
než duše padlých vojáků

Ale taky jsou jiné
než duše zemřelých stářím
úzkostí ze života
a opuštěných i sebou samými
----

Někdy se člověk dostane
do Mariánského příkopu
a neví ani jak
Jindy zas může být rád
že Mariánský příkop
vůbec existuje
----

Někdy se stává
že mě navštíví
Mariánský příkop v mém pokoji
Život se mi úplně změní
Nemohu najít jedinou věc
která normálně leží tam
kde má své místo
a dlouho mně trvá
než naleznu opět klid
----

Člověk by rád potkal v Mariánském příkopu
někoho známého nebo přítele
ale Mariánský příkop má své zákonitosti
a lidé
tedy jejich duše
jsou jak mandelinka bramborová
a zpívají blues
jen když to na ně přijde
----

V Mariánském příkopu
neseženete slušné zaměstnání
ale filosofovat tam můžete
do aleluja
----

Jednou se objevil v Mariánském příkopu Ježíš
a říkal
že by tam nejraději zůstal
ale zatím
že se musí vrátit nahoru

Možná
až jednou
tak se vrátí