Vlasta Prachatická

Vlasta  Prachatická

1929 Staré Smrkovice u Hořic

1945
Navštěvovala Střední odbornou školu kamenosochařství v Hořících, kde pracovala pod vedením prof. Jaroslava Plichty (žák J. V. Myslbeka). Složila úspěšně zkoušky (ve věku 16 let) na AVU v Praze do ateliéru prof. Otakara Španiela. Jejími spolužáky byli Marie Uchytilová-Kučová, Milan Knobloch, Jan Mathé, Ján Kulich. V Praze bydlela u své tety, manželky violoncellisty prof. K. P. Sádla.
1951
Ukončila studium na AVU. Seznámila se se Stanislavem Kolíbalem. Jeho prostřednictvím poznává Jiřího Johna, Adrienu Šimotovou, Jiřího Mrázka, Vladimíra Janouška, Věru Havlovou-Janouškovou. Národní galerie v Praze zakoupila její sochařský portrét Maminka.
1952
Začala pracovat v ateliéru v ulici Nad Královskou oborou 23 (až do roku 1962).
1953
Provdala se za Stanislava Kolíbala. Narodila se dcera Markéta.
1956
Narodil se syn Pavel.
1957
Zúčastnila se Výstavy pěti výtvarníků v Alšově síní Umělecké besedy v Praze.
1967
Zúčastnila se výstavy Pět sochařů v Galerii Václava Špály (Kmentová, Pacík, Prachatická, Vinopalová, Zoubek). Vystavovala na sochařském bienále v Middelheimu (Belgie).
1969
Zvítězila v soutěži na portrét Jana Masaryka pro vstupní halu Černínského paláce ministerstva zahraničních věcí Československé republiky. K osazení busty ve změněných politických poměrech však nedošlo. Pracovala na portrétu Ludwiga van Beethovena pro zámek Hradec nad Moravicí.
1970
Realizovala pamětní desku skladatele J. B. Foerstra pro jeho dům ve Vídni.
S nástupem normalizace se skupina UB 12 začala rozpadat a roku 1970 byla oficiálně zakázána.

Zdroj: SLAVICKÁ Milena. UB 12 - Studie, rozhovory, dokumenty. Praha: Gallery ve spolupráci s Gema Art a o.s. OSVU, 2006, s. 306-311


Systematická práce na portrétech ustálila projev Prachatické jak ve smyslu nároků na stavbu formy, tak požadavků k vystižení jedinečnosti výrazu. Polaritu mezi nimi pokládala za hlavní klíč k souhrnné výpovědi o člověku. Vhled do jedinečného vesmíru osobnosti pro ni znamenal zaníceně pronikat do osobního zázemí portrétovaného, evokovat běh jeho života, uvažovat o jeho povaze a vlastnostech. Především jí šlo o pochopení jeho duchovního rozměru. Díky pronikavosti pohledu a sensibilní představivosti vstupovala ovšem do slojí lidkého nitra po špičkách a úměrně k vrozené plachosti se střehla překročit práh střeženého hájemství soukromí. Pojem člověka soustředila do podoby jeho hlavy a tváře, jež pro ni byly zrcadlem nesmrtelné duše. (Jiří Šetlík, In: Vlasta Prachatická, Portréty, Arbor Vitae, 2019)

Z pracovního postupu hlína - sádra - bronz ji (...) přitahovala nejvíc sádra, a to pro svoji možnost zásahů, úprav a dalšího opracování. Jestliže pak právě tento proces je v odlitku přítomen, z odlitku se stává ten potřebný a unikátní originál, neboď hlína pro svoji temnou barvu neprozrazuje často ani samoznému autoroiv tak úplně a přesně, co je už hotovo. Teprve sádra to vypoví. Proto i bronz v tomto postupu se jeví sice jako nejvíc "definitivní", ale zároveň nejmrtvější. Pak nezbývá, než aby na místo jednolité patiny, vyvolané chemikáliemi, nastoupila povrchová úprava malířského charakteru, tedy polychromie, která činí výsledek výpovědí živou, bezprostření a osobní. (Stanislav Kolíbal, tamtéž)

Exhibitions

Selected artworks


Advanced Search

Advanced Search and Filtering

Date of origin
Loading...
Loading...
Loading...