×

Kurt Gebauer a Eugen Jindra aka Morgenabendtot

KUGEMAT 
Galerie SmetanaQ / SmetanaQ Gallery
21. 8. 2018 - 28. 9. 2018
Autoři: Tomáš Zapletal, David Železný

86 let Eugen Jindra nevystavoval. Až nedávno pod pseudonymem Morgenabendtot (zítra večer mrtev) ukázal v centru Prahy svoje železné objekty. Vedle nich vystavil protřelý profesor UMPRUM Kurt Gebauer kresby z 50. let, předměty nalezené v přírodě na konci minulého století, současné instalace z ruliček toaletního papíru a boxů na ubrousky. V rámci společné výstavy se díla obou umělců vzájemně nepropojila (možná záměrně, možná nezáměrně). Jak si stojí samostatně? Představil Kurt Gebauer něco nečekaného? O čem vypovídají díla Eugena Jindry? Na otázky odpovídal sochař a uměleckéý kovář Petr Císařovský:

UMĚNÍ NENÍ (ŽÁDNÝ) DESIGN ANI KONSTRUKCE
Se sochařem Petrem Císařovským o výstavě Kugemat a umění

Pavlína Bartoňová

Christian Morgenstern tvrdil, že bychom měli věci spíš charakterizovat, než kritizovat. Jak bys tedy charakterizoval díla Eugena Jindry?

To je dobrá myšlenka, ale je hodně těžké nekritizovat a být konkrétní. Měl jsem pocit, že Jindrova práce je spíš architekturou než sochařstvím, za něž se prezentuje. V duchovním smyslu od umělce očekávám víc vnitřního prožitku. U pana Jindry jde spíš o formální bázi. To znamená, že předvádí hru tvarů a do ní zasazuje nějaký akcent, který má být symbolem nebo klíčem. Ten je ale většinou v naroubované anekdotické podobě. Kdybych měl jen jednou větou charakterizovat práce Eugena Jindry, řekl bych, že se nejedná o sochařství, ale o design.

Jak jsou objekty Eugena Jindry zpracované po stránce řemeslné? 
Způsob zpracování odpovídá ,,studené“ zámečnické práci s kovy. Ten je oproti ,,horkému“ kovářskému způsobu charakteristický pro stavební a designerské práce. Přinutit železo k tomu, aby posloužilo k vyjádření výtvarných principů je nadmíru těžké. Kov se odedávna používá v lepším případě jako konstrukční materiál, v tom horším jako nástroj destrukce. K výtvarnému účelu jsou tak vhodnější mnohé jiné materiály, jenže technická revoluce zvrátila tradiční přístupy a to, co bylo donedávna nemyslitelné, je nyní lehce dostupné a proveditelné. Mám na mysli nejen rozvoj metalurgie a s ní širokou škálu strojů a nástrojů, ale především tím vyvolanou masovou produkci celosvětového měřítka - železo dnes vidíme všude. Ty dvě strašné evropské války byly vedeny jeho prostřednictvím. Obří stavební projekty ze železa jako mosty nebo věže doplnily od druhé poloviny 20 stol. monumentální výtvarné kreace Caldera, Serry nebo třeba Chillida. S prostředky, které má současný sochař pracující s kovy k disposici, lze vytvářet dříve nemyslitelné realizace.

Pan Jindra věří, že hodnota uměleckého díla je přímo úměrná jeho schopnosti odporovat analýze. Co myslíš?
Povídání kolem sochařství jsou většinou jenom literární paralely a samotnou věc to nijak nevysvětluje. Socha, která nemluví sama sebou, tj. svým jazykem, tak mlčí a nic nesděluje. Je pochopitelně velmi těžké interpretovat sochu - nejazykovou kulturu jazykovou formou. Vím z vlastní zkušenosti, jak to jde ztuha, jak těžce se člověk přiblíží snad jen na práh věci. Nemám moc rád, když se o sochařství mluví v definicích, protože každé špičkové dílo definici překračuje. Co však mohu říci bez uzardění aniž bych se blamoval je to, že sochařství je za prvé transformace duchovního prožitku do materie prostřednictvím skladby forem a za druhé schopnost vyjádřit monumentalitu. Monumentalita nespočívá ve velikosti, ale v poměrech forem mezi sebou. Svého času Miró řekl, že malířství je něco jako pohár červeného vína, což je pochopitelně pitomost. Taky si z něj hned surrealisté udělali legraci.

Do několika svých děl pan Jindra zašifroval verše z Máchova Máje nebo Goetha. Jsou pro Tebe čitelné?
Já jsem je tam nepřečetl, ale jiní je tam třeba přečtou.

Co podle Tebe lidé od umění očekávají?
To je velice různé a odvíjí se to především od toho, jakou máme osobní výzbroj, tj. vzdělání, výchovu a v jakém žijeme čase a prostředí. Někdo se rozechvěje nebo dokonce rozpláče, když vidí krásný obraz. Některé věci Ti tak sáhnou dovnitř, že získáš zásobník vjemů, ke kterému se neustále vracíš a hodně dostáváš. Ovšem jsou lidé, kteří to vůbec nevnímají, jejich citlivost je postavena na prožitcích v jiném ranku. Mám několik takových kamarádů. Dokážu s nimi být, ačkoliv jsou vůči výtvarnému umění úplně necitliví. Zůstává to, co osloví hodně lidí, co projde generacemi, jenže dopředu se to odhadnout nedá, protože nevíme co je za rohem, natož co bude zítra, jací budou lidé, po čem sáhnou, co je osloví, jaká bude móda. Gotické obrazy, třeba kupříkladu ty s výjevem Ukřižování, mají dobové šaty, v čase renezance zas šaty renezanční...

Nedegeneruje tím důrazem na „oslovování a módu“ kultura do zábavy?
Srovnáme-li třeba Leonarda s Michelangelem a víme-li, že se neměli rádi, víme i proč se neměli rádi, každý postupoval úplně jiným způsobem, jak mu velel jeho naturel, jeho schopnosti, jeho rozhled a touha. Víme, že Leonardo se víc věnoval „vědátorství“, naproti tomu Michelagelo byl bytostný řemeslník, kameník a malíř, který to všechno dával do obrazu úplně neliterárně, čistě výtvarně. Ve výtvarné poloze u nich šlo o konflikt modernity s tradicionalismem. Ovšem oba měli společné to, že se své tvorbě zcela oddali! Faktem je, že většina současných věcí v umění slouží kratochvíli a k pobavení publika. Všimni si kolik přibylo v poslední dekádě ve veřejném prostoru soch se zjevně prvoplánovým anekdotickým obsahem, věcí absurdního charakteru. To sice da Vinci dělal svého času také - pro své mecenáše navrhoval masky na karnevaly a ohňostroje nebo zdobil karnevalové vozy - ale nepovažoval to za umění, nýbrž za zábavu a „jenom“ se tím de facto živil. Umění jistě může naplňovat na jednu stranu i potřebu zábavy, vlastně i ta nejvážnější díla, dejme tomu od Michelangela, jsou do určité míry zábavná. Stěny, které pomyslně oddělují sféru pozemskou a spirituální jsou prostupné a proměna jednoho v druhé je stěží postřehnutelná. Vždycky ale musí platit, že ona pozemská, materiální část nepřevažuje, protože umění je nejdůležitější projev duchovního života člověka, nikoli jen nějaká ,,nadstavba“. A to je ten základní rozdíl, to dělí průměr, tj. pouhou nezávaznou hru od toho vyššího, neměřitelného. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude.

Vypadá to teď s uměním bledě?
Vůbec ne, jen je toho všeho strašně moc. Ti, kteří se umějí prosazovat a mají za sebou ty, kteří je prosazují, tak jsou holt víc vidět. A lidé nežijí s uměním tolik jako dřív, protože nám přibyla televize, internet, prostě všechno to harampádí civilizace, co nás ruší od vidění a rozlišování věcí. Zahlcení lidé jen těžko dokážou rozlišovat. Nicméně z minulosti je zřejmé, že kvalita se nakonec vždy prosadí.

Ztrácíme schopnost rozlišovat podstatné od podružného...
Je to celospolečenský problém a zdaleka se nejedná jenom o umění. Ta zahlcenost pseudoinformacemi a nadvýroba šuntu je jako záplava. Masmédia masakrují lidské vědomí, posouvají, lžou, modelují věci, to vidíme u voleb, jací tajtrdlíci dneska dokážou oslovit kohokoliv. Děje se tak ve všech sférách a bohužel i v umění. Závažné a pořádné věci se vytvářejí stále, pouze v té záplavě nejsou tolik vidět. Běžnost nás obklopuje, ovšem důležité je jít za tu zeď, která je v každém z nás, za ní je zázrak a kdo ho nevidí, tak je holt postižen tím, že dělá průměrné věci. A průměrná věc je vlastně věcí zbytečnou, protože bude zase velmi brzy nahrazena. Lidé si sice raději a rychleji zvyknou na průměrné věci, ale velice rychle je zas dají pryč jako obnošené šaty. Kdežto věci, které přesáhnou čas, ve kterém je nám dáno žít a protáhnou se pomyslnou klíčovou dírkou někam dál, ty nás oslovují stále.

Kurt Gebauer se stal zkraje 90 let profesorem ateliéru sochařství na UMPRUM. Tvrdí o sobě, že dělá celý život sochy jen tak bokem. Po něm převzal ateliér konceptuální umělec Dominik Lang s teoretičkou Edit Jeřábkovou. Neznepokojuje Tě to?
Kurta jsem vždycky bral jako specifikum, nikoliv jako nějaký modelový tvar.

Vychoval při své specifičnosti spoustu studentů...
Dnes mají studenti všeobecně velké možnosti. Mohou cestovat, studovat v zahraničí, procházet rozličnými ateliéry. Horší je, že sochařské školy (jak na UMPRUM, tak na Akademii) nedostatečně   učí řemeslu. A dokonalé řemeslo je nepostradatelný základ veškerého umění. Spontánnost musí být vyfutrovaná znalostmi a ovládáním materie. Imaginaci a svobodu vytváří už samotné prostředí  uměleckých škol, to se nemusí vyučovat.  Podle mě by kantoři měli učit především řemeslo a také rozeznávat charakter jednotlivých materiálů, umět je přesně používat.

Viděl jsi na výstavě Kugemat od Kurta Gebauera něco nečekaného?
Ani ne. Jsou to spíš takové hříčky. Já jsem měl rád jeho zavěšené lidi, protože akcentovali ducha doby a zároveň to byla sranda.

Jsou bez kostí ...
... nafukovací jako balóny. Kurt šel na sochařství z úplně jiné strany, která je jistě okouzlující. Je to takové eskamotérství, ale nic proti tomu. Viděl jsem jeho první výstavu v Nerudovce, bylo to moc dobré. Ještě za komunistů jsme společně vystavovali ve Vojanových sadech. Měl tam tenkrát ty zavěšené lidi na stromech, ale musel je sundat, protože to soudruzi brali jako provokaci. A pak jsem viděl jeho povedenou instalaci z ovoce a zeleniny - takovou krásnou haldu pomíjivosti. Lítaly na ni vosy, včely, motýli... Ale tady na té výstavě jsem neviděl nic co by mě vzalo, bohužel. 

Jak jdou dohromady exponáty pana Gebauera a Jindry?
Podle mě dohromady vůbec nejdou, jsou to dva světy. Kurt si hraje na rozpustilého, lehkovážného člověka. Je vynikající divadelník, vždycky uměl okouzlit.

To je pro pedagoga dar.
Ano, proto učil na UMPRUM. Je hravý a po těch eskapádách, kdy se nesmělo dělat nic než umaštěné hlavy a nudné figury to bylo osvěžující.

Pan Jindra pracuje s virgulí. Jejím prostřednictvím určil datum smrti Putina (na rok 2021), dokonce určil datum i vlastní smrti. Zajímají Tě podobné techniky?
Ne, moc ne. Já z toho mám, nechci říct přímo strach, ale trochu obavy. Měl jsem ateliér v Lucemburské a za rohem byla Baranova ulice, ve které ke konci života bydlel básník Nezval. Má tam plaketu a portrét. On si smrt předpověděl právě takovými technikami, a jak byl citově založený, víra v něm zvítězila nad tělem. Já sice léta dělám jógu a věřím, že tento svět je jeden velký, tajemný zázrak. Těch lidí, kteří se kolem tohoto tajemství motají, je hrozně moc a ne všichni jsou autentičtí a nezištní. A já jsem v tomto ranku raději obezřetný. Mám sice svoje jogínské guru, ti jsou ovšem také velice střízliví. Jsou to lidé, kteří se nenechávají fotografovat, drží se v pozadí, nikam se netlačí. Podle toho poznáš ty, kteří to myslí vážně. Nemám nic proti virgulím etc., když to lidi baví, prosím (smích), moje cesta ale vede jinudy. Mám rád, když máme každý svůj vlastní život, svůj úděl a ten si řešíme. A když zjistíme, co máme dělat, je to ten největší dar. K tomu nepotřebujeme žádné virgule. Prostě jsme něco dostali a teď s tím něco udělejme.

Na výstavě je několik železných poct například Hommmage á Morandi. Máš rád pocty ve výtvarném umění?
Morandi byl velmi jemný, nenápadný člověk. Byl to skvostný malíř, který dokázal prostřednictvím obyčejných předmětů – v jeho případě láhví a hrnků – zprostředkovat prostý, ale hluboký prožitek. Nemám nijak zvlášť rád pocty, i když nemusí být vždy špatné. Jsem však velice ostražitý, protože se za nimi autor může skrývat, k něčemu nebo někomu se přitulit a trochu se přihřát u cizího ohníčku.

Co umělecká touha po slávě, obdivu nebo aspoň uznání?
Jasně, každého z nás uznání potěší a v koutku duše alespoň po špetce obdivu občas zatoužíme. Nikdy bych ale nechtěl pustit tahle šidítka ze řetězu a nechat je ovládnout svoje touhy. Sláva je příliš omamná bylina a její vábení svedlo z cesty už nejeden talent. Pro mne je ústraní a klid na soustředěnou práci nesrovnatelně důležitější.

Co když umělec přijde na zkratku?
Vždycky, když jsem si něco ulehčil nebo se snažil takzvaně podlézt laťku, vrátilo mě to nazpátek a musel jsem si tím projít znovu. Takže žádné takové zlepšováky a krátké cestičky - nadběhnutí si je spíš naběhnutí si - vždycky od věci oddálí. Ale to víš, v umění je možné naprosto všechno, proto je těžko definovatelné, ohraničitelné, pro mnohé těžko srozumitelné. Současné umění hodně pracuje s nepředmětným světem, ale jen málokdo je do něj vpuštěný. Málokdo umí uvažovat abstraktně. Mockrát jsem slyšel otázku - co to je ten černý puntík na bílém poli? Nejlepší je říct „nic“, protože pro mnohé z nás jsou abstraktní symboly nedostupné. Co taky můžeš odpovědět? Kontaktovat se s některými věcmi, to je jako když má člověk v divadle před sebou opony, zvedá se jedna za druhou, on jde dál a dál a získává další iluze, teprve pak dojde nakonec a vidí veliké prázdno.

Někdy to vypadá, že vývoj umění jde z extrému do extrému.
Ale to je spíš takové obecně pojaté klišé. Jistě, v průběhu historie jsou extrémní společenské výkyvy snadno postřehnutelné - z ušlápnutých otroků se rychle stávají krvelační revolucionáři a po období bigotního puritánství obvykle přichází éra bezuzdnosti. Vývoj umění se však odehrává jinak, tam neteče krev, umělecké revoluce zpravidla přinášejí jen nové, byť často šokující formy, děsící tradicionalisty. Samozřejmě, že následné epochy bývají v ostrém vzájemném protikladu. Tak například střízlivý empír byl reakcí na rokokovou přebujelost a romantické umění zas následně kontrovalo upjatému klasicismu. Obě velké světové války předznamenalo hned několik rychle za sebou jdoucích ismů a avantgard. Umění do značné míry překotný vývoj lidstva předběhlo. Zdá se mi, jakoby se současné umění vřadilo do všeobecného globalizmu a estetické unifikace. I když – vždycky jsou a budou výjimky, na nich stojí tento svět.

Nebývalo umění srozumitelné i bez výkladu?
Pochopitelně bylo, protože pracovalo s obecně přijatými příběhy antiky, Starého a Nového zákona. Je zajímavé, že většina věcí, která se dělala dřív, mluví a stále má co říct, ačkoliv vznikala v jiném komunikativním prostoru než teď. Když chtěl umělec něco vyjádřit, pracoval v obecně dané duchovní formě, která měla větší prostor než byla ta jeho, a skrze ni projevil svou individualitu. Zúžení často přispívá k prohloubení a povznesení tématu a jeho výrazu. Zní to paradoxně, ale je to tak. Umění musí zjednodušovat, nemůže postihnout Universum ve svém celku. Vezmi si nástěnné malby pravěkých lovců - mají v sobě úžasnou sílu, přirozenou krásu a naléhavost, protože šlo o skutečné archetypální prožívání skutečnosti. A přitom se jedná většinou o znak, o pár čar. Teď má většina lidí zacpanou hlavu a srdce běžným, tuctovým prožitkem, který spíš otupuje, odklání od duchovní stránky věci. A umění, na to dávám krk, je především duchovní disciplína. O umění jako takové se bát nemusíme, kreativita je nám dána do vínku od samých počátků, od těch pravěkých jeskyní. Ale je třeba opět skloubit to spontánní s racionálním. A nenechat se ovládnout onou ,,nesnesitelnou lehkostí bytí“…

Třeba hledat smysl v těžkomyslnosti
Život je riskantní povolání. (smích) Ale jistě, i nějaké útěchy v tomto složitém světě je nám zapotřebí. A nepochybné odlehčení tíhy života od nepaměti přinášela krása. Krása a světlo vyzařující z gotických deskových maleb, z barevných oken katedrál i lidových plastik venkovských kostelíků. V dnešním pojetí umění je ovšem krása považována za téměř sprosté slovo, heslem dneška je ,,originalita“! A to je ten kámen úrazu. Je to taková past. Všichni se snaží být za každou cenu originální, ale místo toho, aby byli originální duchovně, jsou originální jenom formálně. Pokud vůbec. Kde taky furt brát tu originalitu? Takže když chodím po výstavách, tak většinou vidím - to je opsaný tamhle z toho, to je banální, to je málo, etc. Když už máš oči vycvičené, dokážeš velmi rychle rozlišovat, ale pro výstavního nováčka je to pochopitelně velice těžké. Nakonec ti povím jednu věc, kterou málokde říkám. I špatné sochařství je sochařství, i před ním smekám, protože vím, co to je. Je to dřina; ze všech kulturních disciplín spolu s architekturou ta nejtěžší, protože se musíš prodrat materií.

Petr Císařovský (nar. 1950 v Praze). Vyučil se uměleckým kovářem v Jihlavě (1965–1968), vystudoval UMPRUM v Praze obor sochařství (1969–1975). Věnuje se převážně volné sochařské tvorbě a svoje plastiky ková ze železa. Je autorem například Bran sv. Františka z Assisi a sv. Anežky v pražské Františkánské zahradě, nové hrobky Bedřicha Smetany na Vyšehradě a Bran Noe a Chvalozpěv Stvoření v kostele sv. Vavřince v německém Herne. Žije a pracuje v Olešně u Mšena.


Panoramatické fotografie: Art for Good nový život výstav
Fotografie - pohledy do expozice: Cermak Eisenkraft


 

 

Plánek prohlídky



Kurt Gebauer

18. 8. 1941

Kurt Gebauer se narodil 18. srpna 1941 v Hradci nad Moravicí. Studoval na Škole uměleckých řemesel v Brně (1955-56) a Sochařsko-kamenické škole v Hořicích (1956-59). Na Akademii výtvarných umění navštěvoval atelier Vincence Makovského a Karla Lidického (1963-1969). V roce 1965 odjel na stáž k prof. Ottu Herbertu Hajekovi na stuttgartskou akademii, roku 1972 na pařížskou Academie des Beaux-Arts vedenou Césarem Baldacinim. Je členem uměleckého seskupení 12/15 Pozdě, ale přece (1987). V roce 1990 byl jmenován docentem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, o dva roky později profesorem Ateliéru veškerého sochařství, kde dodnes působí jako emeritní profesor. 

Vyprávějící Kurt Gebauer
Na počátku roku 1990 v rámci probíhajícího demokratizačního procesu se logicky uvažovalo o změnách pedagogického sboru na vysokých uměleckých učilištích. V dané souvislosti byla ustavena komise pro návrh změn pedagogického sboru Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze s cílem, doporučit nové pedagogy a uvážit, kdo by ze stávajících profesorů měl zůstat.  (Ve srovnání s radikálním řešením výměn v profesorském sboru na AVU se postup komise VŠUP jevil údajně příliš konciliantní, vycházel ovšem ze snahy o uváženou spravedlnost.)

Jedním ze sporných bodů našeho jednání se stala katedra sochařství. Činil si na ni nárok jako „Wagnerův dědic“ Vladimír Preclík. Při všem respektu k jeho tvorbě jsme (především Olbram Zoubek i já) přednostně doporučili Kurta Gebauera a při podrobné rozpravě přesvědčili také ostatní členy komise, aby s návrhem souhlasili.  Jeho první plastiky nás oslovily návazností na renesanční koncepci tvaru ve figurální skladbě. Nešlo mu o popis, nýbrž o vyvolání atmosféry ve vztah figur, určených jejich modelací a komposicí. Podstatná se jevila autorova schopnost, převést vyprávění do zvolené plastické formy, jež se stalo nadále osnovou jeho projevu. Do něj promítl své myšlení a cítění, přesněji celou svou osobnost. Stejně důležitá byla jeho schopnost, že uměl (a činil tak rád) s rozmyslem sochaře formovat svěřený prostor; dokázal to přesvědčivě v blízkém zázemí ostravského regiónu. Nabídnul dětem i dospělým umělé kopečky, údolí a v nich jednotlivé plastiky - jen tak, pro radost. Vědomě překračoval „pomníkové konvence“ a podílel se na uměleckém přetváření místa. Rozprávěl s diváky, tedy uživateli místa a tak naznačoval vlastní pojetí soudobého sochařství.

Záměr, navázat dialog s diváky, bral Gebauer zodpovědně, jak potvrdil jeho následující vývoj. Formováním svěřeného prostoru, který proměnil ve vyprávění, uměl po svém navazovat dialog s publikem. Způsob vyprávět provázela většinu Gebauerových vystoupení v diskusích a rozpravách jak v odborném tak laickém prostředí. Vždy toho chce ostatním hodně povědět. Tato vlastnost se stala výhodou během jeho pedagogického působení. Tokem slov umí zaplavit svěřený ateliér a tím studenty zaujmout a povzbudit. Daným způsobem oceňuje zvolené motivy a posuzuje navrhovaná řešení. Vyprávěním o nich obvykle umí rozproudit rozpravu a začlenit studenty do jejich tvůrčího úsilí.

Zmíněná poloha a způsob projevu (v němž se cítí bezpečný) se nezbytně promítla do pojetí jeho výtvarné mluvy a vývoje tvorby. Zprvu překvapil zvolenými modely: nápadně hmotné postavy žen spojil s kuriózními lůžky. Záměrně nachází krásu v obyčejnosti, jež si nárokuje nečekanou pozornost právě pro odkaz na běžnost životního chodu. V tomto směru přesvědčil diváky na jedinečné výstavě Malostranských dvorků. Obohatil ji obrazným zpodobením robustných figur, jaké v životní praxi potkáváme, aby o nich podal svědectví. Namířil zrak mimo módní představy o ženském půvabu, jak je šířily časopisy, fotografie a filmy: postavil proti nim zážitky z běžného života, za které se nestyděl, ba přiznával, že ho vzrušují. Postupně jim dal nové dimenze volbou rozměrů a plastickým zpracováním. Nechal figury létat v prostoru a shlížet na překvapené publikum. Stejně tak se je nebál ponořit do vodní nádrže, aby se na hladině nebo pod ní rozvalovaly a dávaly se na odiv. Sesadil sochy ze vznešeného piedestalu, třeba při koupání jako příjemnému návyku doby.

Gebauerova představivost je neklidná a nenechává autora na pokoji. Jen jako hříčku si pro sebe zpracoval téma výskytu „trpaslíků“ na českých zahradách. Na té své si s notnou dávkou ironie postavil i své trpaslíky na zahradě dejvického domu, aby si ironicky vyzkoušel podoby lidové tvořivosti. Za hříčkami setrvává v Gebauerově přístupu záměr zdánlivě posvátná místa zlidštit. Výchozí myšlence odpovídají postavy mýtických a přitom zcela obyčejných postav, které se vynořují z uměle navršených „kopců“ a podobně laskavé podoby bájných ptáků, jež pozorují hry dětí na přívětivém hřišti. (Nakolik působí plastická forma ve zdánlivě nedotknutelném prostředí  si vyzkoušel  zakomponováním vyzývavých hlav v parčíku před pražským Rudolfinem naproti škole: položil jimi otázku, jak zacházet s městským prostorem.)

Svou citlivost doložil při příležitosti, když se ujal pocty Mozartovi, na něhož Praha zapomínala. Nevytvořil pomník obvyklého typu. Letící anděl na vysokém sloupu je vskutku neformální. Nadobyčej vřele a bez patosu vyjadřuje úcty skladateli, jehož posel do nebes sděluje, že „jeho Pražané mu rozumějí“.

Časem si autor zcela po svém vyložil aktuální téma našeho soužití s přírodou. Však její obraz sám doslovoval úpravami úseků krajiny, které mohl dotvářet ve prospěch jejích uživatelů, postavami ptáků v rovnovážnosti s postavami lidskými, obdařenými někdy barevným akcentem. Postavy jsou pro něj organickou součástí přírody tak jako navršená a modelovaná zemina nebo kaskády stupňů kolem vodních ploch, obložené kameny. Přednostně volí za dominantní element přetvořených výseků prostoru postav žen, jednou na volné ploše před hmotou budovy Domu umění utíkající dívku jindy na kopečku stojící ženskou figuru s nápadným koloritem. (Záliba ve fotografování usměrňovala pojetí modelace.) Časem rozšířilo jeho obzor pozorování přírody v podobě podnětů anomálního či florálního bujení, prvořadě jevy geologických struktur. Zřejmě pod dojmy z účasti na mezinárodním sochařském symposiu v Číně ho zaujala možnost plastické výpovědi společně sestavených kamenných bloků. Seskupeny do komposic, odpovídaly víc než představě nálezům archeologie dialogu s elementy přírody, jaké autorovi přímo nabízela. S pokorou naslouchal jejímu hlasu, který zní v daných tvarech a ve staccatu v nich proudí ve struktuře jejich povrchu. Přírodní dění mu z jiného úhlu pohledu položilo také otázku po „bujení technických komponentů“, které člověka stále častěji obklopují. Podoby záludné aktivity techniky ztělesnil v článkovaných tubusech pro přívod vzduchu. Prorazil jimi stěny, aby jako agresivní hadi prostoupili jejich plochami. „Umělá příroda“ se nechtěně prosazuje a ovládá panenské prostředí a vine se překvapivě odevšad. Ani tentokrát nejde o víc než o vyprávění: týká se každodenních zážitků a vyvolaných pocitů. Vyprávění Kurta Gebauera se stalo nedílnou součástí českého a světového umění závěru 20. a počátku 21. století. Za tento přínos si zaslouží jeho tvorba obdiv i vděk.  
Jiří Šetlík, 2015

 

                  

  

Výstavy

Další informace






















Eugen Jindra

11. 9. 1932

Životopis jsem nikdy nepsal, protože žiji nějak mimo čas a také jsem svému životu nepřikládal velký význam. Ale pokusím se alespoň uvést základní údaje. Nar. 11.09.1932 v Praze. Šťastné dětství až do roku 1938. Mobilizace, okupace, obecná škola. Za války jsme poznali povinné zatemnění, přídělový systém, atentát na Heydricha, který hned první po atentátu stál život 1500 Čechů, protože to dalo příležitost k oprávněné likvidaci lidí dle připravených seznamů Gestapa. Po roce 1945 dva roky bláhových nadějí. President Beneš se slavně vrátil z Londýna, kde hrdině a bezpečně bojoval proti nacistům a presidenta Háchu, starého, čestného člověka, který dělal všechno, co bylo v lidských silách, aby bránil Němcům v jejich snaze o likvidaci a poněmčení Čechů, nechal umřít v kriminále.

Moje matka zdědila po své matce živnost šití rukavic, měla spoustu domácích dělnic na Dobříšsku a já jsem působil jako nosič balíků nastříhaných a ušitých rukavic do továrny. Vzpomínám si, jak směšně asi vypadal ten veliký balík pod kterým se míhaly vyzáblé klukovské nohy. Ty dva roky po válce, orientované na západ, byly naivní a pěkné. Politici řečnili a nikdo si nevšímal toho, že Gottwald už od roku 1945 budoval Lidové milice. Po únoru se zase vše změnilo. KSČ provedla první čistku, o které se nikde nemluví. Z partaje byli vyloučeni mnozí předváleční komunisté, odbojáři, vysoce vzdělaní lidé, kteří byli těm novým nebezpeční. Začali slavné kariéry Mladých rudých SSmanů, Zdenka Mlynáře, Pavla Kohouta a mnoha jiných. Byly zřízeny komunistické koncentráky, v armádě pracovní útvary pro politicky nespolehlivé a nejeden z přeživších Auschwitz skončil jako vězeň v uranových dolech, protože se nechtěl vzdát snu o demokracii.

Jednu dobu, do konce septimy, jsem se věnoval závodně kanoistice. Můj bratr, který měl daleko lepší fyzické vybavení a touhu po slávě se jí věnoval déle, dosáhl bronzové olympijské medaile a od ministra dostal náramkové hodinky. Tehdy se ještě dalo mluvit o sportu, dnes už jen o šoubyznysu. Bratr dostal obrnu a skončil na invalidním vozíku.

Vystudoval jsem architekturu, ale můj politický profil mi nedával naději na nějaké slušné místo v projektovém ústavu a tak jsem se stal “freelancerem” a živil se vším možným. Takový úkrok stranou pro toho, kdo nebyl ve straně. Věci, které jsem navrhoval realizovali různí umělečtí řemeslníci a z honoráře moc nezbylo, a tak když jsem získal místnosti na Zlíchově, začal jsem je realizovat sám.
Eugen Jindra


 

Výstavy






















Panorama Alt
Panorama Alt

PopiskyPopisky
Podrobné vyhledávání

Podrobné vyhledávání a filtrace

Datum vzniku
Loading...
Loading...
Loading...